drobky Pro Labutě...

Obrazoborci

2012-02-26T10:11:00.001+01:00

Jestli jsou Dánové v něčem skutečně BORCI, tak v boření obrazů. Vzpomínám-li si dobře na hodiny dějepisu, ve ktrých jsem si věčně četla pod lavicí, neb jsem se v mladické nerozvážnosti bláhově domnívala, že historii nikdy k životu potřebovat nebudu, Obrazoborecké hnutí je úzce spjato s počátky protestanství. Tenkrát se vášnivě plenily kostely, aby tak byla potrestána zpupnost katolické církve, která se koncentrovala spíše na pozlátka než poznání Boha a aby se lid od těchto zavádějících symbolů bohatství oprostil a soustředil se na to podstatné – jedinou pravou víru.

Dánové jsou protestanti každým coulem a kdyby měla protestantská církev svého papeže, zajisté by byli papežštější než on sám (nebo ona sama).

Když jsem navštívila Dánsko poprvé, považovala jsem tuto vlastnost za příjemně svěží přístup ke starým zatuchlým strukturám. V porovnání s naším českým nimráním se v každém (nepodstatném) detailu historie a neschopností rozhoupat se k čemukoliv konstruktivně inovativnímu na mne místní vůle k vyhazování všeho starého působila jako jarní deštík na zimou vysušenou zem.

Později jsem tuto vlastnost začala upřímně nenávidět a považovala ji za hlubokou neúctu k tradicím. Dnes se na to dívám zase trochu jinak.

Severská strohost nemá žádný ideologický nebo náboženský základ. Je této zemi a jejímu národu jaksi vrozena a úkol nás cizinců zde žijících je pokusit se to akceptovat. Nedávno jsem četla poznámky nějakého Římana (zapomněla jsem jeho jméno), který s vojenským tažením před dvěma tisíci lety poprvé dorazil do Dánska. Jak Seveřani rádi říkají, šlo o velice povrchní pohled na tehdejší společnost. Já jsem se ale bavila královsky a kdyby někdo napsal totéž v roce 2012, pořád by to byla pravda.

Jak dotyčný Říman vtipně podotknul, Dánové si nelibují v luxusu, dobrém jídle, jejich domy jsou zařízeny minimalisticky a nedokáží ocenit krásu.

Veřejný prostor je vyprázdněn tak, jak si to jenom dokážete představit. Devět z deseti Dánů považuje za nejkrásnější pohled pohled na moře (což nám suchozemcům zní možná romanticky a zenově, ale tady je to spíš životní nutnost než duchovní povznesenost) Garantuji vám, že když se vydáte na výlet do této placaté země, ani po třech letech neuvidíte nic, před čím by se vám zatajil dech, podlomila kolena nebo vyhrkly slzy do očí dojetím. Dánsko nedisponuje žádnou zajímavou přírodní scenérií (není tady jediný Národní park), historicko-kulturní zvláštností (UNESCO tři kusy. Jellingský kámen, hrad Kronborg, za jehož slávu ale může spíš Shakespearův Hamlet než jeho vyjímečnost v rámci světového bohatství a katedrála v Roskilde, kterou zdobí především její pohřbení), či uměleckým dílem.

Vrátím-li se k protestanství, při vstupu do kostela vás rozhodně nepřemůže pocit malosti před Bohem, úcta k předkům, či pocity krásy a pokory před nádhernou architekturou a uměním. Při vstupu do kostela vás nepřemůže NIC. Historické kostely jsou téměř holé a mnoho jich pravda není, moderní kostely zašly ještě dále a jsou povětšinou přímo škaredé a pokud máte ty nervy a vydržíte i na bohoslužbu, budou vaše uši drásat rozskřípané tóny harmonia a najatých zpěváků a budete se bavit žoviálností kněze v jeho černé noční košili s obrovským bílým límcem.

Poslední dobou jsou ve světě velice oblíbené severské interiéry. Nic proti nim, v zemích, kde se můžete kochat rozmanitostí alespoň venku, či si do nich nasadit rostliny mnoha tvarů a barev, mohou být atraktivní. Já jsem si osobně vytvořila averzi na to, jak je nemožné v obchodě s nábytkem nakoupit jiné závěsy než bílé, černé a béžové, taky na to, jak každý správný dům má černé kožené sofa, designový lustr, reprodukci obrazu z devatenáctého století zobrazující pasoucí se krávy a pak také několik obrazů od moderních autorů. Teplé barvy Dánové neznají (ani v obchodech a ani na oblečení).

Právě oblečení a osobní věci jsou tím, kde si Seveřané vynahrazují svou potřebu obklopovat se předměty. Chcete-li obrazy. Nemůžu říct, že by se aspoň v tomto případě trochu odvázali k estetickým experimentům, ale rozhodně za ně vyhazují neuvěřitelné množství peněz. Sílu pozlátek poznáte, když každý v metru vytáhne z kapsy nejnovější mobil, když začnete číst značky na oblečení svých spolucestujících, když se dozvíte, jakou část rozpočtu věnují dovoleným (v turistických rezervacích dánských hotelů vybavených podle nejnovějších severských designových trendů) a s jakou radostí nakupují všechny nejnovější vymoženosti. Dánové dosáhli něčeho, co bych protimluvně nazvala asketickým luxusem. Opulentně si rochtat v luxusu je v přímém rozporu se severskou a protestantskou morálkou a tak se asketicky uchylují k náročným někdy až masochistickým řešením v podobě vysokých daní, předražených ekologických produktů za každou cenu a abych nezapomněla, větrné energie, ale o té možná až někdy příště (aby bylo jasno, jsem zastánce, ekologického zemědělství, sociálního státu i alternativních zdrojů energie, ale všechno dobré se dá vyhnat do extrému, který už tak dobrý není) Skoro bych i řekla, že se můžu obloukem vrátit k rabování kostelů a považovat jejich ošklivizaci za jakýsi projev této masochistické tendence.

Seveřanům se v tomto asketickém minimalismu žije dobře. Zbytek Evropy je za ni svým způsobem obdivuje. A pokud mohu mluvit za nás ze zbytku Evropy, kteří se učíme v těchto podmínkách žít, zásadním, určujícím a výsledným pocitem ze země Obrazoborců je pocit smyslové deprivace.

Upřímně se nemohu dočkat až vyšlu své oči na pastvu procházkou z Náměstí republiky kolem Stavovského divadla na Staromák. Nebo až se v milovaném Španělsku zakousnu do čerstvé broskve...

Raději prověřuj než důvěřuj

2012-02-08T22:44:00.001+01:00

Dnes se objevila v novinách zpráva o tom, že dle nejnovější statistiky Eurostatu patří Česko k zemím, ve kterých je nejmenší procento obyvatel ohroženo chudobou. Protože jsem podobnou zprávu psanou z jiného úhlu četla také v dánském tisku, nemohla jsem zahnat vtíravý pocit, že není vše tak, jak se na první pohled může zdát.
Začetla jsem se tedy podrobněji do zprávy Eurostatu a pochopila jsem, kde je v této statistice zaseto ďáblovo semínko.
Údaje jsou sebrány za rok 2010, tedy ještě před realizací vládních reforem. Eurostat sledoval v zemích EU (a Norsku, Islandu a Švýcarsku) tři jevy:

1. Procento lidí ohrožených chudobou

Osoba ohrožená chudobou je taková, jejíž čistý příjem je nižší než 60 procent mediánu příjmu v daném státě. (Např. u souboru { 1, 2, 2, 3, 9 } je medián (stejně jako modus) roven dvěma, což je zřetelně vhodnější ukazatel převažující tendence než aritmetický průměr, který je zde roven 3,4.zdroj wikipedia).
Osobně se přimlouvám za to, aby se v Česku přestala udávat nic nevypovídající hodnota průměrné mzdy, kterou nám značně vylepšují politici, bankéři a vysocí manažeři a začal se publikovat právě medián. Myslím, že by to dosti zásadně pozměnilo obraz naší blahobytné společnosti.
Jak novinový článek hrdě prezentuje, mírou chudoby se dostáváme do dobré společnosti například Švédska či Holandska. Ani jednu z těchto zemí neznám dost dobře na to, abych si dovolila srovnávat, domnívám se ale, že systém a životní úroveň ve Švédsku bude srovnatelný s dánským a tak si dovolím příměr česko-dánský...
Co se stane, když srovnáme mzdy v Dánsku a Česku a z nich vypočteme šedesát procent a lid pod touto hranicí označíme za chudý. Je chudý lid v Dánsku stejně chudý jako chudý lid v zemích českých?
První problém nastane už při výpočtu samotného mediánu. Pro Dánsko jsou typické malé rozdíly v platech. Nemůže se vám stát tak jako v Česku, že absolvent vysoké školy jednoho oboru dostane nástupní plat 13 tisíc hrubého a absolvent jiného oboru zase třeba čtyřicet. Prodavačka v supermarketu nebo pečovatelka v domově důchodců má příjem srovnatelný s úředníkem v bance.
Dalším zajímavým faktem je to, že chudoba byla vypočítávána z příjmu po odečtení daní. Daňový systém v Dánsku je poměrně komplikovaná záležitost, pro naše potřeby bude stačit, když si uvědomíme, že v Dánsku je daň z příjmu progresivní a pokud se dostanete do skupiny nejvyšších příjmů, můžete odvádět do společné kasy až 57 procent hrubého příjmu, čímž se příjmová rovnost společnosti významně zvýší. Na rozdíl od systému českého, který rozdíly zvětšuje.
Typický dánský příjem na osobu je zhruba 16000 dánských korun čistého. Do českých poměrů lze sice nepřesně, ale skoro, (představte si jenom, že pivo v hospodě stojí 40kč a nájem třeba 7000kč, litr mlíka 5, benzín 12 a jinak hodnoty zhruba odpovídají) převést jako 16000 českých korun na osobu. Oněch kritických 60 procent je zhruba 9500korun.
Takže si představme, že všichni, kdo mají v Česku čistý příjem nižší než 9500 měsíčně jsou z pohledu této statistiky považováni za chudé.
Máme pořád ještě důvod plácat se po zádech a srovnávat s Nizozemci a Švédy?
Další údaje srovnávající chudobu států jsou mnohem výmluvnější:

2. Materiálně deprivované osoby

Tuto skupinu definuje Eurostat jako lidi, kteří žijí v podmínkách, pro které je typický nedostatek příjmů a zažívají minimálně 4 z následujících 9 situací: Nemohou si dovolit 1) platit nájem či jiné účty včas, 2) adekvátně vytápět domov, 3) čelit nečekaným výdajům, 4) jíst maso, ryby nebo jiný odpovídající zdroj bílkovin alespoň každý druhý den, 5) týdenní dovolenou mimo domov, 6) auto, 7) barevnou televizi, 8) telefon včetně mobilního.
Při tomto srovnání se již blahobytná Česká republika dostává do podstatně jiné společnosti. Z hrdého prvního místa se propadáme na 17. a za námi jsou ze starých evropských zemí pouze Řecko, Portugalsko, Itálie, těsně před námi pak Belgie a Slovinsko.

Posledním sledovaným jevem tohoto průzkumu je

3. počet lidí vykazující nízkou pracovní intenzitu

Tím jsou myšleny osoby ve věku 0-59 let (vyjma studentů), kteří za poslední rok pracovali méně než 20 procent svého pracovního potenciálu. Tady se Česká republika opět zázračně dostává do dobré společnosti Švédska a Lucemburska, na třetí místo v Unii

Jak tato čísla tedy interpretovat?
Já to vidím asi takhle: Většina společnosti je už tak dost chudá, že dostat se pod definovanou hranici chudoby představuje skutečné umění (či neštěstí) a proto k tomu dochází méně často než v některých jiných zemích. Od tohoto faktu nás nezachrání ani práce, páč v evropském srovnání dřeme jako voli. Na druhou stranu si můžeme gratulovat, pokud se srovnáme s ostatními postkomunistickými zeměmi. V jejich společnosti jsme na tom skutečně dobře.
Cpát se ale na stupínek hned vedle Švédska je nepatřičné a pyšné. Jak známo pýcha předchází pád a já vidím svou vlast balancovat na hraně stupínku vítězů a vážně se bojím, že si nabije nos a spadne dolů obličejem přímo do bláta.

Sdílení

2012-02-03T10:16:00.000+01:00

P. rozsvítil lampu, posadil se do křesla v obýváku, zapálil si cigaretu a usrknul z kávy. Otevřel knihu, kterou si koupil po cestě domů z práce a hluboce se začetl. Byla to nějaká kniha o Africe. Už dávno si ji chtěl přečíst, ale až dnes se mu podařilo udělat si zacházku do knihkupectví a knihu si koupit.
P. byl zdatný čtenář a za dva večery knihu přelouskal. Další den měl sraz s kamarádem Q. U piva přišla na přetřes i kniha a Q. přiznal, že by si ji taky moc rád přečetl, protože se právě o Afriku zrovna enormně zajímá.
P. není žádný lakomec a tak knihu Q. okamžitě ochotně půjčil.
Když se Q. druhý den vrátil ze zaměstnání, čekala ho nemilá návštěva. Jeho mládenecký byt obklíčilo komando KPOGFPBO (Komise Pro Ochranu Gigantických Firem Před Běžnými Občany - název je úmyslně komplikovaný, aby jí nikdo nemohl přijít na jméno). Komando zaevidovalo všechny položky v Q.ho bytě a nyní bylo na Q., aby prokázal, že svého majetku nabyl legálně, případně dokázal autorství svých vlastních výrobků.
Q. věděl, že proti komandu sám mnoho nezmůže a tak pokorně vytahoval krabice s účtenkami od všech věcí, které si kdy zakoupil. Proti těžkooděncům teď nastoupili účetní kontroloři v bílých rukavičkách a položku po položce kontrolovali Q.ho právo na vlastnictví věcí v jeho bytě.
Když se konečně po půlnoci propracovali vším tím harampádím, vyšel z ložnice poslední kontrolor s vítězným úsměvem na tváři, rukou vděčně hladící knihu o Africe, kterou si Q. včera zapůjčil od P.
"Nemá účtenku!"
Těžkooděnci okamžitě zareagovali na pokyn, obklíčili Q. a odvezli jej k výslechu na stanici. Tam už na něj čekal v nehostinném pokoji vyšetřovatel A. A. nastavil pečlivě stolní lampu tak, aby svítila Q. přímo do očí.
Na stůl před něj pohodil knížku o Africe a zařval: "Kdes to ukrad, ty hajzle!?"
Q. byl rozhodnutý mlčet, ale po několika hodinách krutého nátlaku a vyhrožování, na které nebyl Q. připraven, neb si až doposud myslel, že žije ve společnosti dobrých mravů, demokratického zřízení a lidských práv, tiše hlesnul: "Půjčil jsem si to. Od P."
Vyšetřovateli se rozlil blažený úsměv po tváři. "Obviňuji vás z trestného činu stahování!" a už přátelským tónem dodal "Pane Q., vždyť víte, že stahováni je přeci svým způsobem krádež, vždyť ono nakladetelství právě díky vám přišlo o zisk z prodeje jedné knihy." Q. si myslel své, patřil k podzemní organizaci, která se pokoušela znovu zavést institut knihoven, těch obrovských institucí, kde lidé mohou svobodně sdílet informace a jednu knihu si přečte třeba tisícovka lidí, aniž by za ni musela platit.
Netrvalo ani půl hodiny a komando předvedlo P. a pod tíhou nezvratných argumentů jej obvinilo z trestného činu sdílení.
Sazby byly kruté, krást se přeci nemá. A tak zatímco P. a Q. seděli v base, přidali se k nim ještě R., Ř., S., T. a další. Komando zatím pod záminkou ochrany duševního vlastnictví a zvýšení bezpečnosti obyvatelstva plenilo jednu domácnost za druhou, krutě postihovalo jednotlivce i celé rodiny a zabrzdilo kulturní a intelektuální vývoj společnosti na několik staletí.

Pokud vám tento příspěvek připadá jako špatná parafráze na Orwella, vězte, že se jedná o téma naprosto aktuální. A tedy to, že se nám právě giganti šoubyznysu snaží prostřednictvím našich politiků namluvit, že sdílení je krádež a že kontrola obsahu našich osobních počítačů je zcela v pořádku.

V dnešním světě je velice snadné relativizovat téměř vše. To, co je virtuální či abstraktní, je k relativizování obzvláště náchylné. Proto je dobré se ptát, zda je možné virtuální materializovat, komu slouží nová pravidla a jsou-li tato pravidla lidská a řídící se zdravým rozumem.
Pokud vás odpovědi na tyto otázky znepokojují, je dobré postavit se na odpor. A to hlavně proto, že hlídacím psem demokracie nejsou ani svobodné volby, ani novináři, nezávislí bohatci nebo intelektuálové, ale občané. Protože demokracie je ze své podstaty režimem sloužícím především obyčejným lidem a nikoliv těm nahoře (kterým jakákoliv forma omezení občanských práv zajišťuje širší pole působnosti), jsme to právě my, kteří musíme bedlivě střežit naše práva a nezahodit je tak snadno, jak už se mnohokrát v historii stalo.

Vždyť kdo z nás by se chtěl jednoho dne probudit s Velkým Bratrem v posteli a Komisí v osobním počítači...

Umění cestovat

2012-01-07T13:33:00.001+01:00

Jestli mám skutečně na něco talent, tak je to cestování. Ne, nejsem větrem ošlehaný, sluncem opálený šlachovitý muž, který v goretexových botech a s báglem od Salewy na zádech upírá zrak k obzoru a každou druhou větu začíná "Když jsem byl v Himalájích..." Ne, být mužem, nakoupit si špičkové vybavení a letenky do všech koutů světa, po kterých se mu nakonec stýská na domácí hroudě, není talent k cestování. To je konzumace, která přikazuje stále víc a víc a nikdy svému spotřebiteli nepřinese pocit uspokojení.
Talent a radost z cestování je jakási esence, která promění i banální výlet na Kokořín v historii, na kterou se vzpomíná ještě mnoho let po jejím uskutečnění.
Pro mě je ideální způsob cestování pozemní. Chůzi považuji za životní nutnost. Ve chvíli, kdy jdu, se každým krokem dotýkám Země a upevňuji svůj kontakt sama se sebou a svojí životní cestou. Jedno z mých oblíbených hesel zní "Solvitur ambulando"(ve smyslu Vyřeší se to chozením). Když mě něco trápí, mám depku, nebo jenom nepříjemný pocit, když si s něčím nevím rady a nebo když mám pocit, že společenská situace je neúnosná, neznám nic lepšího než dát si baťůžek na záda, odjet z města a chodit na čerstvém vzduchu.
Všimla jsem si zajímavého jevu a totiž, že politika, korupce, bezmocnost, války, hrozba ekologické katastrofy, jaderné zbraně a stupidita institucí ztrácejí vzdálením se od lidských sídel na významu. Ne že by neexistovaly (zajímavé, všechno v ženském rodě...), jenom se zmenšují. Chozením se mi ukazuje, co je skutečně důležité a čemu je lepší svou energii nevěnovat. Teď nemluvím o schovávání hlavy do písku, ale dospěla jsem k poznání, že i negativní reklama je reklama a tudíž čím víc se mluví například o korupci nebo politice, tím větší sílu získává. Rozhodla jsem se tyto jevy dále neživit a místo toho podporovat jiné, pozitivní, které ze své podstaty berou korupčníkům vítr z plachet...
Když člověk jde krajinou, setkává se se skutečným životem, skutečnými lidmi, skutečnými problémy a skutečnou krásou.
Je mnoho způsobů, jak jít. Jsou lidé, kteří si dopředu přesně naplánují trasu a ze své procházky vidí hlavně mapu, případně jdou od značky ke značce od fotografie k fotografii. Já chodím od domu k cestě, ke stromu, na kopec. Preferuji kreativní přístup k chození a zcela vyznávám Cimrmanův elastický zeměpis. (Cimrmana mimojiné iritovalo, když se v průvodci dozvěděl, že jej v Londýně nemá překvapit hustá mlha a také ho nepřekvapila, a nebo když si přečetl, jak vyhlíží domek jeho předchůdce Shakespeara a on tak skutečně vyhlížel. Inspirovalo ho to k napsání Elastického zeměpisu, jehož čtenáři půjdou z překvapení do překvapení.)
Ačkoliv většinou vlastním nějakou mapu, protože mapy miluju, ukáže se být v dané situaci nepoužitelná. Přísahám, že při obstarávání map mám vždy dobrou vůli sehnat odpovídající materiál, ale zatím mi ještě nikdy nebyl k užitku. Poučena zkušeností, že mapa Francie ze sedmdesátých let není dost dobrá na stopování v roce 2002 (koho by to napadlo, vždyť města se přeci nestěhují...nebo ano?) jsem si na cyklovýlet do Řecka pořídila skutečnou, oficiální mapu, poměrně podrobnou, zobrazující jen malý výsek cíle naší cesty. A vida. Stejně jsme se ocitly na cestách nezobrazených a nocovaly ve vsi neexistující. Lidé, kteří tvrdí, že bílá místa na mapách nejsou, zřejmě nikdy neopustili svůj pohodlný byt. Bílá místa jsou všude kolem nás, stačí jenom jít.
Turistické stezky jsou mučícím nástrojem lidí s orientačním smyslem. Vím, že značkující turisté volí trasu tak, aby byla co nejzajímavější, případně nejschůdnější, ale když vám značka velí vlevo a vy víte, že máte jít doprava, nastává skutečný boj intuice s řádem.
Tedy díky turistickým mapám a stezkám se většinou ztratím už na nádraží a neomylně nabírám směr ke svému cíli, kterého možná nikdy nedosáhnu, ale zaručeně objevím nějaký jiný. Když chce člověk jít, je totiž nejdůležitější jít a nerozptylovat se tím, že zrovna neví kam.
Každý má své tempo chůze a to by se mělo respektovat. Chůzí se totiž nepřesouvá jen naše tělo, ale i naše duše, a proto, abychom dokázali cestu dobře prožít, musíme si dopřát času kolik potřebujeme. Důležitým předpokladem dobré cesty je připravit se na to, že všechno je jinak, přijmout možnost, že cesta nás změní, že se dějí věci nečekané, že se hrotí nehrocené a že slovo a potažmo myšlenka nabývá své magické moci. Při konfrontaci s domorodci je třeba mít na paměti, že nejen, že hovoří jiným jazykem, ale také disponují zcela odlišným způsobem myšlení. Tohle neplatí jen pro přelety Česko - Maroko - Japonsko - Chile. Obyvatel Berouna myslí jinak než obyvatel Prahy, a také jinak, než člověk z Benešova nebo z Tábora. To je dobré respektovat a připravit se na to, že si možná nebudeme úplně rozumět, i když budeme hovořit stejnou řečí.
Je také dobré vědět, že cesta, která byla dobrá pro někoho jiného, nemusí být stejně tak dobrá pro mě. Pokud jdete v houfu, je vzácným uměním domluvit se tak, aby se vyhovělo všem (není pravda, že je to nemožné, naopak, je to nutné.).
Když se rozhodnu vstoupit do krajiny, akceptuji tím fakt, že krajina nejen že je utvářena, ale také sama tvoří. Když vstoupíme do krajiny, měli bychom být připraveni na to, že její lesy, řeky, hory a města si nás taky trochu přivlastní a promění, že v nás zůstane trochu toho Maroka, Tábora a Tetína po zbytek života.
Jít je bolestivé, náročné, někdy hladové, osamělé a nebezpečné. Je to ale zároveň i krásné, hluboké a obohacující.
Jít, znamená rozpoznat trvalé a přijmout měnící.

Ilustrační fotodokumentace z tříkrálové procházky Stezkou bohů původně plánovaný úsek Karlslunde st. - Snoldelev byl operativně přeměněn na okruh Karlslunde st. - Karlslunde landsby - Karlstrup - Karlslunde st.

Chcete poznat Zemi zblízka? Děti s sebou...

Cesty jsou také dálnice a industriální zóny. Vyhýbat se jim nemá smysl, i tohle je krajina, která nás utváří...

Teprve ve chvíli, kdy si myslíme, že vše je ztraceno, objevíme se na pravém místě.

Po vynoření z temného lesa objevuji cíl.

Zimní stíny na zbytcích středověkého hradu.

Kostelík ze dvanáctého století. Atmosféra se podezřele podobá té na Levém Hradci...

První setkání s domorodci. Ačkoliv mluvím dánsky, nerozumí mi ani slovo. Jsou přátelští a nechají mne kojit v teple v kostelní lavici.

První známky organizovaného turismu. Vracíme se domů.

Zájezdní hostinec uprostřed polí a cest. Založen královským privilegiem roku 1736. Respektuji historickou kontinuitu a nápis na hospodě, který přikazuje nikdy nepít vodu a dávám si pivo. Letošní první na zahrádce.

Chvíle pro maminku. Drobotina zmožená čerstvým vzduchem a ostrým sluncem mi konečně umožňuje se občerstvit a poklábosit s domorodci. Přestože hovořím dánsky, ptají se mne jakou řečí že to mluvím. Jsou velice milí a ačkoliv slova nic neznamenají, je to příjemné.

Nomádi 21. století...

Večer na spadnutí. Konečně nalézám a opouštím původně plánovanou stezku.

První a poslední turistické značení dnešního dne. Vede nás přímo do...

...pekel horoucích. Jasná známka toho, že má cesta po značených stezkách nevede...:-)

Cogito!

2012-01-03T10:47:00.001+01:00

Čas od času se dozvídáme, že používáme mozek z deseti, osmi, možná patnácti procent. Představa, že bychom jej používali třeba z dvaceti je lechtivá, z padesáti by se z nás stali Supermani a na sto procent to umí jen Pán Bůh, což je poněkud pomýlená představa, páč mluvíme o mozku lidském a nechápu, proč by Bůh měl něco takového používat.
Jak by to asi vypadalo, kdybychom z deseti procent využívali třeba ruku. Zřejmě by se z ní stal živý věšák a nosič a přesně takový věšák je naše mysl (nevím, jestli má mysl něco společného s mozkem, ale tak nějak predpokládám, že asi ano).
Z nějakého záhadného důvodu jsme se jako lidstvo vzdali schopnosti naší mysli tvořit svět a využíváme ji jenom jako jakousi katalogizační jednotku, která pokud funguje velice dobře, je schopná pojmout a spojit některé získané vjemy v nový celek. Tomu se říká inteligence, neboli schopnost řešení problémů.
Zašli jsme dokonce tak daleko, že si ani neumíme představit, jak by se ještě dala naše mysl používat a pokud nám o tom někdo něco řekne nebo napíše, smeteme to okamžitě ze stolu s tím, že je to nesmysl. Většinou s nezlomným argumentem vědy, že co neumíme změřit, to neexistuje. Při vší úctě k vědě a k Descartesovi si myslím, že se někde stala chyba. Poněvadž jsem se Descartovým dílem nikterak podrobně nezabývala, nevím, zda chyba nastala v interpretaci nebo v autorovi. (a tento omyl zavedl na scestí nejen přírodní vědy, ale dokonce se mu snaží přizpůsobit i vědy humanitní, empirické. Jediný obor, který se z tohoto vzorce myšlení již dokázal emancipovat je fyzika (možná je jich víc, fyzika je jediná, o které vím))
Vždyť i v jeho slavné větě (vytržené z kontextu) "Myslím, tedy jsem" není ani krapet toho pasivního konzumování informací, kterému se oddávají současní intelektuálové. Právě naopak poukazuje na tvůrčí sílu mysli, možnost tvoření, stvoření, bytí jako takového, mysli jako nástroje bytí ke svému uskutečnění. Naše katalogizování a opakování naučeného nemá s tvůrčím procesem mnoho společného a s bytím jako takovým už vůbec ne.
Co mám tedy na mysli, když píšu o možnostech, ne-li právě účelu lidské mysli? Ještě před příchodem Osvícenství věděl každý průměrný Čech, že hmotu lze ovlivňovat myslí. Klasickým příkladem je modlitba.
V předkřesťanské společnosti se hovoří o magické síle slova a myšlenky ve dvacátém století zkoumají tyto jevy psychologie a kvantová fyzika. Proběhlo nespočet experimentů, které potvrzují, že člověk je schopen ovládat částice pouhou myšlenkou. K pokusům nebyli záměrně vybírání žádní Supermani, ale "lidi z ulice".
Pokud akceptujeme fakt, že dokážeme myšlenkou ovlivňovat pohyb částic a současně fakt, že vše je složeno z částic, potom si musíme přiznat, že existuje obrovský prostor pro tvořivost naší mysli.
Z našeho pohledu víme, že ruku můžeme používat nejen k držení a nošení, ale také k jezení, psaní, malování, stavění domů, hraní na hudební nástroj a jiným vylomeninám. Zkusme se stejně podívat na naši mysl.

Možná nevíme úplně jak, a naši předkové třeba taky úplně nevěděli jak malovat, ale zkusme zapomenout na slovo "Nemožné" a vzpomenout si na přísloví, že "Přání je otcem myšlenky..."

Plakat jako Korejec...

2011-12-28T21:18:00.002+01:00

Dnes pohřbívá Severní Korea svého dosavadního vůdce Kim Čong Ila a svět obletěly záznamy hystericky truchlících Korejců.
Průměrný Evropan žasne, kroutí hlavou a trochu posměšně se usmívá nad naivitou truchlících. Neustále se vynořují otázky, jestli je to sehrané pro režimní propagandu, nebo jde o upřímnou reakci. Koreanista Jaromír Chlada na ČT24 připouští obojí. Ten, kdo nebrečí spontánně, tak předstírá, a těm, co upřímně roní slzy se nemůžeme divit, neboť lid severokorejský je již od jeslí systematicky krmen propagandou tvrdého stylu a vychováván k úctě a lásce ke svému vůdci a víře v jeho vyjímečnost a nenahraditelnost.
Z pohledu Evropana je takovýto kult osobnosti nepochopitelný. Představte si ale situaci, kdy by studenti ve školách byli svoláni do aul, zaměstnanci ve firmách do společných místností, lidé na ulicích na náměstí a naši čelní představitelé by nám takto hromadně nemilosrdně oznámili, že právě nečekaně zemřely na rychlý infarkt všechny finanční instituce ve státě...
Už vidím, jak se v každém jednom mozečku rodí myšlenky na to, že nikdy si nekoupím auto na leasing, nikdy nepostavím dům, nebudu mít důchodové připojištění, když se mi stane nějaký úraz, nedostanu odškodné a může vůbec člověk a stát fungovat bez banky? Přijdu o všechno? Kdo to teď bude řídit? Jak se naše maličká země uplatní v obrovském světě? Bude válka? Co moje děti? Zemřeme všichni bídnou smrtí?
V tu chvíli bych chtěla být režisérem spotů pro státní televizi a filmovat ve fabrikách a na náměstích a jsem si zcela jistá tím, že by jedno oko nezůstalo suché.
A přitom... z pohledu průměrného indiána, australského domorodce, afrického křováka a lovce tuleňů v Grónsku zcela nepochopitelné. Možná by se nenápadně usmáli nad naší naivitou a možná by kroutili hlavami nad naší láskou k neosobním institucím, jejichž opravdovým faktickým účelem je, si nás zotročovat a okrádat.
Severokorejci dnes oplakávali muže, vůdce, diktátora, člověka. My možná budeme jednou oplakávat fiktivní instituce a nereálná čísla. A tak možná jednoho dne vyjde na světlo, kdo že je vlastně předmětem slepé víry a adorace a možná i my budeme ti šťastní a zjistíme, že to s jeho nenahraditelností, štědrostí a milosrdenstvím není zas až tak růžové, jak nám už od jeslí vtlouká do hlavy naše rafinovaná evropská propaganda...

Doufám jen, že v tu dobu zde nebude nachystán zdatný nástupce, který povede pevnou rukou stádo dál ve vyjetých kolejích.

Ono se totiž zdá, že Jistota je pro lid významně větší hodnotou než Svoboda.

Konec Světa

2011-12-22T15:51:00.000+01:00

Velcí duchové dnešní doby poukazují na to, že se nacházíme v přelomovém období a lámou si hlavy otázkou „kam že se to přelomíme.“ Rozhodla jsem se zahrát si na antického filozofa (fku) a krapet se zamyslet nad těmito tématy...

takže

Konec Světa

Líbí se mi postřeh Václava Cílka o tom, že Konec Světa už byl, jenom o tom ještě nevíme. Situaci přirovnává ke konci středověku, o kterém Léta Páně 1492 taky neměl nikdo potuchy a dato bylo stanoveno až mnohem později a se zpětnou platností.

Myslím na římské filozofy, kteří se kolem roku 450 scházeli nad sklenkou ředěného vína a do nekonečna diskutovali o neúnosné politické situaci, mravním úpadku, invazi křesťanství, vydrancování přírodních zdrojů a nefunkčnosti ekonomických modelů.

Zajisté byli tací, co se snažili stávající systém donekonečna obhajovat, ačkoliv se jim drobil mezi prsty, zcela určitě se objevovali jedinci hlásající konec světa a šířící kolem sebe atmosféru strachu a naprosto určitě se rojili optimističtí vizionáři s nepřeberným množstvím ideí o novém uspořádání světa.

Západořímská říše zanikla, došlo k Velkému stěhování národů, expanzi křesťanství do Evropy, nalezení nových způsobů hospodaření a státního uspořádání a to vše z dnešního pohledu hodnotíme výhradně pozitivně.

Z pohledu tehdejšího Římana či Kelta byl průměrný Čech nebezpečný přivandrovalec z východu, vyžírka, který přišel do Evropy, aby se obohatil, necivilizovaný nomád podivných zvyků a bohů, nectící místní tradice.

Nynější Čech se hrdě hlásí k návaznosti na antickou kulturu a keltské, nejen genové, dědictví a rozhodně nechápe sám sebe jako hrozbu předcházejících kultur. Právě naopak se cítíme být pokračovateli toho, co Římani nedotáhli dále.

Z této perspektivy nevypadá rozvoj islámu, přistěhovalectví, hroucení ekonomických systémů a úpadek politiky jako něco, čeho bychom se měli bát, ale jako nutný proces přerodu do nového světa, nové doby.

Konec světa jako takový nebyl nikdy chápán jako totální zánik života nebo lidstva na planetě Zemi, ale jako přerod v něco nového, postup na vyšší úroveň, a proto ani já nevidím důvod, proč bychom měli očekávat nějakou vesmírnou katastrofu, která přímo fyzicky zničí naše tělesné schránky a jejich duševní obyvatele.

Vzhledem k tomu, jak je myšlenka Konce Světa silná, se domnívám, že je její realizace nevyhnutelná. Vyvstávají otázky kdy k němu dojde a co se stane potom.

Osobně se domnívám, že je úplně jedno, jestli Konec Světa už byl, nebo bude a jestli bude 21. 12. 2012 nebo o tři roky a tři dny později. Za svého života se to nedozvím a tím, co se budou děti učit za dvěstě let ve škole se netrápím.

Daleko víc mě zajímá, co bude potom, kde se nám objeví nový horizont a co budeme nuceni nechat za námi...

Tak třeba zase příště;-)

Šťastné a Veselé, Česko!

2011-12-21T09:21:00.000+01:00

Někdy je těžké najít perspektivu, ze které lidsky vyloženě negativní události, jako třeba smrt člověka, nabývají pozitivního významu.

Čemu se ale coby pozorovatel z povzdálí neubráním je postřeh, že rozhádané, vyhrocené a frustrované Česko přeřadilo v posledních dnech na jinou rychlost.

Od smrti Václava Havla, která vyplní poslední adventní týden nejen v novinách, ale i v našich myšlenkách a srdcích, žasnu, jak je najednou možné v politice mluvit o úctě a respektu i přes názorovou neshodu, jak se na chvíli dokáží i vrcholní politici napříč spektrem bavit o tom, co nás spojuje a jak dokonce i Václav Klaus dokáže na chvíli odložit své ego a zcela civilizovaně plnit funkci prezidenta České Republiky.

Běžně agresivní a štvavá média jsou najednou vkusná a možná i dokonce trochu pozitivní. Dočetla jsem se, že Radiožurnál obměnil playlist do poměrně poslouchatelné podoby. Také jsem se odvážila otevřít diskusi pod článkem v novinách a ačkoliv byla plná remcalů, breptů a šiřitelů negativních emocí, nějak se jim pro tentokrát podařilo nechat doma vulgární vyjadřování a destilovaná nenávist, která běžně kape z každého druhého příspěvku si taky vzala dovolenou.

A potom jsou tady lidé. Lidé se baví, diskutují, zapalují svíčky, vídají se, sdílejí. Všimla jsem si, že i v jinak hodně vyhrocených diskusích mých kamarádů a známých vládne příměří.

Zdá se, že v předvánočním shonu se konečně začalo hovořit o hodnotách, které mají smysl. Nikoliv o tom, kdo má kolik peněz, kdo koho kde ošidil a pomluvil, a jak si co urvat pro sebe, ale o životě a smrti, svobodě, důstojnosti, přátelství a rodině.

Myslím, že v téhle bitvě Pravda a Láska jednoznačně zvítězila.

Tak vám přeji šťastné a veselé...

Od alternativy k mainstreamu

2011-12-04T21:05:00.001+01:00

Nedávno jsem zhlédla na České televizi besedu Jaroslava Duška, která se mimo jiné týkala také přirozených porodů, jedné české ženy, která se rozhodla rodit v Belgii a situaci v českých porodnicích. Pro zájemce ke zhlédnutí zde.

Abych pravdu řekla, nepadala jsem v úžas nad vymoženostmi belgické porodnice, naopak mi klesala čelist při popisování českých poměrů. Ačkoliv jsem si dobře vědoma toho, že místo od místa se podmínky liší a vlastně je to hlavně o lidech, nemohu si odpustit srovnání s dánským systémem a mou osobní zkušeností.

Těhotná jsem byla dvakrát, oba porody byly hodně jiné, ale k oběma došlo na území Severního království. Velice dobře vím, že nemám osobní zkušenost s českým systémem a tak tento článek prosím berte jako popis toho, jak to chodí v Dánsku s akcentem na to, co udivuje česky vychovanou matku.

Těhotenství

V průběhu těhotenství se nemusíte ani jednou potkat s gynekologem. Ve chvíli, kdy na vás zablikají dvě čárky na těhotenském testu, se objednáte k praktickému lékaři, který provede základní vyšetření a odkáže vás do péče porodních asistentek.
Porodní asistentky jsou v drtivé většině ženy (myslím, že jsem někde četla, že v celém království působí čtyři porodní asistenti) a jejich povolání je z hlediska pohledu společnosti poměrně dost vážené.

Počet návštěv v těhotenství závisí na tom, zda jste těhotná poprvé, nebo už máte nějaké zkušenosti. Jedná se o zhruba tři až pět návštěv.

Hlavní náplní těchto setkání je povídání o tom, jak se máte a jaké máte okolo těhotenství pocity (což je zajímavé hlavně poprvé). Mimo to je vám také vyšetřena moč, zvážíte se, změříte tlak a potom vám porodní asistentka rukama prohmatá břicho a odhadne velikost miminka (což je mimochodem mnohem přesnější metoda než ultrazvuk) a poslechne tlukot jeho srdce.

Pokud máte zájem, na ultrazvuk zajdete dvakrát. Ve dvanáctém a dvacátém týdnu těhotenství. Tam vám miminko různě přeměří, aby zjistili, zda se dobře vyvíjí a když budete hodní a budete chtít, dozvíte se i pohlaví dítěte. Abych pravdu řekla, podívaná to moc není, pokud vás teda nezajímají ledviny, mozek, srdce, proudění krve a jiné pochody v těle nenarozeného dítěte.

U všech konzultací s porodní asistentkou, či lékařem je vítaný i otec dítěte, případně další osoby...

Je-li vše v pořádku a nenaskytne-li se žádný důvod k dalším vyšetřením, těhotenství jste statečně přestála a můžete se těšit k porodu...

Porod

Rodila jsem dvakrát. Jednou v malé porodnici v okresním městě s výhledem na jezero a měsíc v úplňku, podruhé v největší porodnici v zemi s výhledem do křoví. Jeden porod trval padesát hodin a druhý tři. Jednou jsem porodila dceru a podruhé syna. Každý porod byl úplně jiný a přece by se našly styčné body, kudy povedu nit provázející dánským porodnictvím.

Tak za prvé zapomeňte na kleště a skákání na břicho. To jsou metody, které zde patří ke stejné minulosti jako kovářské kleště na trhání zubů. Minimálně se provádějí i nástřihy (neznám nikoho, komu ho dělali) a pokud je to možné, neprovádějí se císařské řezy (znám jednu).

Každá žena si může zvolit polohu, ve které chce rodit. Přiznám se, že jsem lenoch a tak jsem obě děti porodila v leže... A v mnoha porodních pokojích jsou i vany.

Další důležitá věc je, že pokoj, na který vás přijmou, je i pokojem, na kterém porodíte, takže žádné "hekárny" a "sály". U porodu není přítomen doktor, ale pouze porodní asistentka a vaši blízcí (pokud si to přejete samozřejmě).

Porodní asistentka se s vámi po příjmu pobaví o tom, jak si asi svůj porod představujete a tuto představu se vám snaží naplnit. Pravda, občas to není možné a občas je i to doslovné plnění docela drsné. Poprvé jsem chtěla rodit do vody, což jsem se nakonec rozhodla vzdát, když jsem si po 42 hodinách kontrakcí nechala píchnout epidurál (později jsem toho trochu litovala, ale v té situaci, kdy jsem se za téměř dva dny otevřela na pět centimetrů a zdaleka neviděla světlo na konci tunelu, to bylo pochopitelné). Porodní asistentka se mě přitom snažila celou dobu povzbudit a přesvědčit, že to mám ještě chvíli vydržet. Výhodou epidurálu tenkrát bylo to, že jsem si trochu odpočinula a za pár hodin byla připravená porodit, což proběhlo opět zcela bez tlumení bolesti (nepočítám-li akupunkturní jehly v hlavě, které mi při procesu stejně vypadaly...)
Když jsem rodila v noci, bylo samozřejmostí přítmí a intimní atmosféra (jestli teda může být intimní ženský řev), ve dne to bylo trošku méně romantické jednak proto, že můj muž nebyl u porodu a pak taky proto, že se nám to krapet komplikovalo a bylo třeba zavolat doktora, aby kontroloval malého, jestli je v pořádku.
Na druhou stranu napodruhé dostála porodní asistentka mému přání porodit bez tlumení bolesti do puntíku. Ani když jsem na ni řvala, že chci epidurál, nepovolila a nechala mne poctivě trpět až do konce...
Při prvním porodu jsem dcerku tlačila téměř tři hodiny a tak mi v závěru porodní asistentky přistavily na povzbuzení zrcadlo, abych viděla, jak se mé miminko dere na svět (tenkrát jsem ještě neznala pohlaví). Ačkoliv se nejednalo o zrovna estetickou podívanou, to že jsem viděla na vlastní oči, jak se má dcera narodila, patří bezkonkurenčně k nejsilnějším zážitkům mého života. Kluka jsem neviděla, ale zato se narodil na dvě kontrakce.
Po porodu hlavičky se čekalo až se dítě přirozeně natočí a vyjde ven.

Po porodu

Ve chvíli, kdy dítka vyklouzly ven, byly bleskově osušeny suchou plínou a okamžitě přiloženy na hruď, kde jsme se na sebe podívali a začli kojit. Při prvním porodu stříhal pupeční šňůru muž, při druhém porodní bába (sice jsem si přála, aby počkala na muže, který čekal s dcerou ve vedlejším pokoji, ale pupeční šňůra byla moc krátká a synek by nedosáhl ke zdroji...). Placentu mi po porodu ukázaly a diskrétně zlikvidovaly (nemůžu si nepoložit otázku "Co se děje se všema těma placentama?").
Na měření a vážení se nikterak nepospíchá, času je dost třeba druhý den, nebo za pár hodin. Z lékařského hlediska je beztak irelevantní, jestli novorozenec měří 49 nebo 50 centimetrů. Kontrola zdravotního stavu novorozence probíhá v matčině náruči a pokud je všechno v pořádku, můžete si být jisti tím, že vaše miminko nikdo cizí do ruky brát nebude.
Pokud jste prvorodička, můžete zůstat nějaký ten den v nemocnici, kde vám porodní asistentky vysvětlí, jak s miminem zacházet, jak kojit a dohlídnou na váš zdravotní stav. Já byla v porodnici dva dny a muž byl celou dobu na pokoji se mnou. Dostal vlastní postel a akorát za jídlo si musel připlatit.
Druho a vícerodičky rodí ambulantně. Což znamená, že pokud je vše v pořádku, pár hodin po porodu jdete domů. Abych pravdu řekla, nejdřív mě to vyděsilo, po zkušenosti s vyčerpáním po prvním porodu jsem si nedokázala představit, že se za čtyři hodiny sbalím a odjedu domů, kde se budu starat o domácnost a dvě děti. V praxi to pak kupodivu proběhlo zcela přirozeně a byla jsem ráda, že jsme byli všichni brzo spolu doma. Naštěstí s domácností nám přijela na tři dny pomoct babička.
Každý dánský otec má po porodu dítěte nárok na dva týdny dovolené a tak se může spolupodílet na plynulém přechodu od jednoho dítěte ke dvěma, třema a tak dále. Myslím, že i díky tomu, že na mne nebyly v průběhu porodu páchány žádné lékařské zákroky, jsem se velice rychle zregenerovala (čtyři hodiny po druhém porodu jsem seděla v autě, bez problému...) a tak byla schopná zase velice rychle zajet do běžného života.

S každým porodem jsem si sáhla až kousek za hranici toho, co jsem si doposud myslela, že zvládnu. Rozhodně to nebylo lehké, ale i přesto na oba porody vzpomínám ráda a kdybych si to mohla ještě někdy zopakovat, nezlobila bych se...

Osobně nechápu, proč je v Česku tak velký problém předat kompetence porodu matkám a porodním asistentkám. Studie ze "Západní" Evropy prokazují, že rodičky jsou spokojenější, množství lékařských zákroků klesá, lékaři jsou odpočatější a lépe zvládají práci u komplikovaných porodů a potom pro stát je to mnohem levnější.
Momentálně je v Česku aktuální soud s porodní asistentkou Ivanou Königsmarkovou a návrh nového zákona, který defakto ruší povolání porodních asistentek. Abych pravdu řekla, nad obojím mi zůstává rozum stát.
Tento článek jsem napsala hlavně proto, abych poukázala na fakt, že to, co se v Česku považuje za nezodpovědnost, nevzdělanost a záležitost pološílených žen s krajně alternativním pohledem na svět, může být v jiné zemi zcela normální, bezpečný a taky i trochu nudný (debata o porodech se tady nevede a dokonce ani ženy nemají zrovna velkou potřebu sdělovat si zážitky z porodu...bylo to totiž...přirozené, normální...) mainstream.

P.S.: Ještě před prvním porodem jsem žertovala, že poprvé budu rodit v nemocnici standardně, podruhé ambulantně a potřetí doma. Nevím, jestli se mi to vyplní, každopádně domácí porody patří k samozřejmé nabídce porodnic a jsou umožněny všem ženám, které si tak přejí a jejich těhotenství probíhá normálně.

Řekni mi, jak čteš...

2011-11-14T11:51:00.001+01:00

V Dánsku se se čtením nadělá velký humbuk. Coby nezávislý pozorovatel nabývám téměř dojmu, že se na prvním stupni základní školy neučí nic jiného. Rozvoj řeči je jednou z priorit už ve školkách, čemuž se při tak vysokém podílu dvou(tří, čtyř...)jazyčných dětí asi není třeba divit.
Od nástupu do školy se potom pozornost přenáší na čtení. Mám dojem, že snad každé dítko školou povinné má od učitelů nakázáno každý den dvacet minut doma číst. V novinách se pak objevují články o tom, jak čtení testovat, učit, ve které třídě by člověk měl umět číst a kdo se nikdy číst nenaučil.
Přiznám se, že o výuce čtení na zdejších školách nevím zhola nic. Netuším, jak těžké je pro malé dítě naučit se číst dánsky (pro dospělého je to každopádně pořádný vlašský ořech), jak se čtení učí a známkuje. Zato mám jisté zkušenosti ze své vlasti. U nás ve škole dostal jedničku ten, kdo dokázal číst plynule nahlas. Myslím, že to bylo ve třetí třídě, kdy si nás paní učitelka po jednom předvolávala a nechala nás dvě minuty číst. Podle toho, kam až jsme dočetli, jsme dostali známku. Nikoho nikdy nezajímalo, jestli a jak čtenému textu rozumíme.
Tahle schopnost se začala testovat až při výuce cizích jazyků.
Když jsem studovala na vysoké, měla jsem jedno léto výbornou brigádu. Opravovala jsem srovnávací testy patnáctiletých žáků. A to právě oblast čtenářské gramotnosti. Tenkrát jsem podezřívala valnou většinu zůčastněných ze sabotáže. Jak jinak si vysvětlit odpovědi typu:
Text... A k obědu jsme měli v neděli svíčkovou...text.
Otázka: Co měla rodina Novákových v neděli k obědu?
Typická odpověď: Rajskou s knedlíkem.
Dnes dospívám k závěru, že se nejedná o sabotáž ale o neschopnost. Stejné nesmysly může každý zájemce spatřit v diskusích pod články v novinách, v komentářích na blozích a vůbec v jakékoliv psané interakci.
Od dob vynálezu knihtisku se podstatně zvýšila schopnost obyvatelstva rozeznat písmenka a rychle, plynule a nahlas jim přiřadit patřičné zvuky, ale jak je to s porozuměním textu se neodvažuji odhadovat.
To mě dovádí k zamyšlení nad tím, kolik lidí a JAK rozumí zprávám v novinách? Kdo jsou čtenáři knih? Jak snadno se dají lidé manipulovat? Nejsou vyhrocené nálady v české společnosti spíše důsledkem neporozumění?

V tomto kontextu mi začíná být jasné, proč je čtení tak zásadní oblast zájmu na dánských školách. Dobře porozumět psanému textu je důležité pro orientaci ve společnosti, lidi spíše spojuje než rozděluje a buduje společnost demokraticky smýšlejjících jedinců, kteří se nenechají tak snadno opít rohlíkem.
Pevně doufám, že ony srovnávací testy vedly ke změně výuky čtení na českých školách, a že si příští generace dětí vezme k srdci otřepané heslo Učitele národů.
Pro nás dříve narozené přináším krátký test čtenářské gramotnosti:

1. Učí se na prvním stupni v dánských školách i jiné předměty než čtení?

2. Je těžké pro dospělého člověka naučit se číst dánsky?

3. Jaká schopnost se ve skutečnosti testovala v hodinách čtení ve třetí třídě Zitiny školní docházky?

4. Proč se Zita znepokojuje nad stavem čtenářských schopností v české zemi?

5. Co měla rodina Novákových v neděli k obědu?

P.S.: Ptáte-li se, zda jsou diskuse v dánských novinách kultivovanější. Odpovídám stručně - Ano.

Rok má šestnáct měsíců...

2011-11-04T21:19:00.000+01:00

S posledním dnem světlé poloviny roku nám skončila i turistická sezóna. Protože zatím ještě cestovat nemůžu, nechávám cestování přicházet ke mně a tak jsem vděčná za všechny návštěvy, které byly ochotné obětovat čas a peníze a vyrazit do krutě drahého, ale zato podnebím nehostinného Severního království.
Třicátý říjen nás nemilosrdně uvrhnul do dvouměsíční tmy a zimy, ve kterou doufáme. Zatímco tma je skutečná, se zimou jsem letos na vážkách. Aby bylo jasno, dnes, tedy čtvrtého listopadu, jsem pila pivo na zahrádce. Teda ne že by bylo nějak letně, sluníčko už dávno nehřeje a jenom slabě prodírá vzdálené paprsky přes příkrov olověných mraků a mlhy, ale na listopadový nečas to zatím také nevypadá. Možná za to z části může i můj nový zimní kabát, který dodal pojmu komfortní teplo zcela nový rozměr a možná jsem se konečně seversky otužila. Zatímco první dvě zimy jsem nepokrytě mrzla, balila se do svetrů a peřin a šikanovala rodinu zatápěním radiátorů a zavařováním rychlovarných konvic, třetí zimu jsme se bez topení obešli úplně (nedobrovolně, pan domácí na naše stížnosti od počátku listopadu zareagoval na Velikonoce a pozval instalatéra. Pravda, otvírala se mi kudla v ruce, neb tou dobou již bylo známo, že se stěhujeme jinam. Jistou satisfakcí by mi mohlo být, že o pár měsíců později byla v Kodani povodeň a nově spravené vytápění, komfortně zabudované v podlaze zcela jistě podlehlo zkáze přívalových dešťů) a tu čtvrtou, zdá se, se obejdeme opět a tentokrát dobrovolně.
Loňská zkušenost pro mne byla překvapivá především v tom, jak jsme byli celou zimu zdraví. A tak až do letošního října jsem na otázky zda už má dvouletá dcera umí sama smrkat musela odpovídat, že neumí, páč ještě nebyla příležitost ji to naučit. Zatímco kolem nás zuřily chřipky a rýmy, angíny a jiní bacilové, my, ve zmrzlém plesnivém bytě budovali imunitu pro moderního člověka nevídanou. Letos jsme si teda jako moderní lidé zapnuli krapet topení v koupelně v podlaze, to proto, že člověk se má taky trochu hýčkat...
Se změnou času je to poněkud obtížnější. Nikdy mi tyto změny nějak výrazně nevadily, ale od té doby, co mám malé děti, mám chuť dvakrát ročně provést defenestraci všech lidí zodpovědných za tento nesmysl. Má drahá dítka tvrdošíjně odmítají podlehnout veškerým pokusům o posunutí každodenní rutiny o jednu hodinu a tak se budí v pět, a do postýlek se kácejí se sedmou hodinou zcela vyčerpáni, ačkoliv normálně jsem měla velkou práci donutit je usnout aspoň před devátou. Tento šílený rytmus mezi pátou hodinou ranní a sedmou večerní mne upřímně drtí a tak čekám, kdo povolí první.
Abych pravdu řekla, mohlo by mi to být jedno, ale měla bych také chodit do školy na dánštinu a to se vracívám domů kolem jedenácté večer. A tak zhruba do desáté ještě podávám výkony. Moc dobře se to dohromady nekloubí a tak už odpočítávám dny jako z adventního kalendáře do zkoušky, na kterou se chystám 22. listopadu a potom ještě 13. prosince. Na zkoušku se radši neučím. Myslím, že co jsem se nenaučila do teď už nedoženu a pak mezi pátou ranní a sedmou večerní nemám čas a ve zbývajícím čase už nezbývá sil.
Docela se mi v listopadu líbí a doufám, že se mi v něm přihodí opět něco vzrušujícího a nečekaného, tak jak se stalo v několika posledních letech pravidlem. A taky (neironicky) doufám, že se slavná (ironická) dánská báseň jednou stane skutečností:

Rok má 16 měsíců

Henrik Nordbrandt

Rok má 16 měsíců: Listopad,

prosinec, leden, únor, březen duben,

květen, červen, červenec, srpen, září,

říjen, listopad, listopad, listopad, listopad...

Po

2011-10-01T21:33:00.000+02:00

Každému se v životě přihodí nějaká událost, která jeho život rozdělí na "před" a "po". Pro někoho je to narození dětí, svatba, práce, stěhování a tak dále. Spousta lidí žijících v zahraničí vede dělící čáru životem právě v okamžiku, kdy opustili svou vlast.
Dnes jsou tomu přesně tři roky, kdy jsem přijela do Dánska, potkala svého muže a založila rodinu. Myslím, že to není ani moc velká nadsázka, když řeknu, že se mi během tří dnů změnil celý život. A právě tyto tři dny v roce ve mně budí nostalgii a potřebu bilancovat.
Každé z uplynulých tří let nastolilo nějaké téma, kterým mne zaměstnávalo. Všechna témata jsou stále aktuální, ale jejich naléhavost s každým novým rokem trochu odezní. Tady jsou:

První rok - KARANTÉNA

První rok v Severním království jsem prožila v totální izolaci. Bez přátel, práce, školy, jazyka, koníčků, řidičáku (v domě uprostřed ničeho), internetu (prvního půl roku), ale zato s mužem, jeho rodiči a těhotná jsem měla spoustu času na to, abych zjistila, co všechno ze svého bývalého života musím oželet. Nevím, jak na tuto dobu budu vzpomínat třeba za deset let, ale teď to vnímám jako určité bezčasí. Jako dobu, kdy jsem si postupně uvědomovala, že jsem ztratila svou bývalou identitu a zdaleka neexistovala žádná nová. Když na to teď myslím, je mi úzko a úzko mi také bylo, ale asi abych neztratila zdravý rozum, byla jsem až nezdravě optimistická. Vzpomínám si, jak jsem se pokaždé držela, abych si nestýskala svým blízkým v Česku. Tenkrát jsem si bláhově myslela, že se mi to daří. Asi před měsícem jsem z nějakého neznámého popudu přečetla kousek blogu, který jsem tekrát psala a musela jsem se smát své tehdejší naivitě a touze zakrýt velký žal a přitom zůstat v kontaktu se svým dřívějším světem.
První rok byl zřejmě nezbytný k tomu, abych se vyléčila z některých nefunkčních vzorců chování, které jsem si přinesla ze své vlasti a také k tomu, abych utužila své psychické zdraví.

Druhý rok - SVOBODA

Krátce před začátkem druhého roku jsem se stala matkou. Mateřství vezme spoustě lidí iluzi svobody. Tenkrát jsem se domnívala, že svoboda spočívá v tom, že si můžu dělat co se mi zlíbí a kdy se mi zlíbí, a že jsem to výhradně a jenom já, kdo rozhoduje o mém životě. Navenek jsem válčila s byrokratickým molochem, jazykovým neporozuměním a předsudky, zatímco doma to bylo umývání nádobí, přebalování plen a zoufalý nedostatek financí. S mým dřívějším pojetím svobody to nemělo vůbec nic společného.
Ačkoliv jsem věděla, že jsem to byla já, kdo učinil rozhodnutí takto žít, nedokázala jsem to přijmout jako rozhodnutí radostné.
Návštěva Česka a srovnání mých dvou životů, tedy "před" a "po" mne vrhla do trpké deprese. Až druhé těhotenství a částečné a hlavně nečekané vítězství nad úředním šimlem mi dopřály určité katarze. Jak to vlastně je s tou svobodou jsem se ale naplno dozvěděla až před nedávnem...
Druhý rok v Severním království byl trpký. Upřímně jsem nenáviděla Dánsko a Dány a neustále jsem se zaměstnávala myšlenkou na návrat. Zůstala jsem jenom kvůli dceři. Přišlo mi zbabělé a sobecké rozbíjet funkční vztahy pro osobní nepohodlí.

Třetí rok - NADĚJE

Nástupem třetího roku se mnohé změnilo. Ačkoliv to nebylo jednoduché, našla jsem si cestičky, jak se učit dánsky a sehnala jsem si práci, díky které se vyřešila nejen finanční situace, ale také odmítavý přístup společnosti vůči mě (vyžírka cizinec). Aby to nevypadalo moc růžově, zjistila jsem, že naděje neumírá poslední proto, že člověk do nekonečna bláhově doufá v lepší časy. Pravá Naděje se rodí až ze smíření se se situací a přijetím toho, že lepší už to nebude. Naděje nemá nic společného s optimismem nebo pesimismem, což jsou jenom hloupé životní postoje, které k ničemu nevedou. Naděje je konstruktivní přijetí situace takové jaká je. Jenom tehdy, když se vzdáme "nadějí", zrodí se v nás Naděje. (A úplně stejně je to i s dříve zmiňovanou Svobodou).
Třetí rok si budu zajisté pamatovat jako rezignaci na boj proti osudu a začátek boje na osudově straně.

Co přinese čtvrtý rok přirozeně nevím. Jenom ve skrytu duše tuším, že se boj změní v tanec a že mé ocelové duševní zdraví roztaje a zjemní a naučí se kromě tvrdé dřiny také radovat.

A vám přeji totéž:

Nebuď labuť a dej mi facku

2011-09-25T21:51:00.000+02:00

Motto:

Občane,

Drž hubu a půst,

hlavně když tu máme Růst.

Přiznám se, že již nějakou dobu programově ignoruji zpravodajská média. Čas od času se ale na internetu objeví zpráva, která mne přiměje kliknout na titulek a potěšit se tvůrčími počiny českých žurnalistů. Dnes mne zaujalo to, že Kalousek získal ocenění za nejlepšího ministra financí rozvíjejících se ekonomik a nafackoval nějakému hulvátovi.
Zmíněnou cenu panu Kalouskovi samozřejmě přeju. Nepřeju ji ale těm dvou třetinám lidí pobírajícím podprůměrný plat, neboť ministr se zřejmě domnívá, že mu ocenění dalo mandát k dalším škrtům a zvyšování DPH. Člověk nemusí být ekonom, aby pochopil, co se stane, když se budou nadále snižovat příjmy a zvyšovat ceny (přesun majetku ve směru - střední a nižší třída - stát - bohatí podnikatelé a vládnoucí garnitura). Nedávno jsem zaznamenala článek popisující výzkum nějakého německého sociologa, který tvrdí, že zvyšující nerovnost ve společnosti přímo souvisí s neochotou lidu podílet se na tvorbě demokracie. Jinými slovy řečeno, čím větší rozdíly mezi lidmi, tím méně se občané účastní voleb a podílejí se na aktivitách nevládních sdružení.

No ale teď k veselejší části zprávy. Ministr financí zfackoval vulgárního mládence. Místo toho, aby se zastyděl a omluvil, označil dotyčného za drzého spratka a jedním dechem připojil, že je ochoten kdykoliv zmlátit někoho dalšího. Zcela dle očekávání se mu dostalo podpory nejvyššího šéfa, který pouze zalitoval, že se podobný nápad nezrodil v JEHO geniální hlavě dřív. (Myslím, že to byl Tomáš Halík, který někde trefně glosoval, že lidé podobní současnému prezidentovi bývali na Hradě od nepaměti, pouze dříve nosívali na hlavě čepičku s rolničkami...)
Aby toho nebylo málo, přidal se i šéf diplomacie! s tím, že jednou za čas facka nikomu neuškodí...

Bavím se představou, jak za pár let vyvezu rodinu do Česka, abych jim ukázala jejich druhou vlast. Pokud budou současné trendy postupovat, bude to vypadat asi následovně:

První třída letadla je obsazená výhradně Čechy. Každý z nich vlastní nějakou firmu, která čas od času dostane zakázku od státu (v té době se to už nebude jmenovat veřejná, ale soukromá zakázka, neb do toho, jakým způsobem firma vydělává peníze přeci nikomu nic není). Ve druhé třídě budou naopak sedět výhradně cizinci. V té době už nebude mít nikdo ze střední a nižší třídy na nějaké to cestování peníze. Cizinec neznalý poměrů se nevybíravě vyjádří k aroganci jednoho ze zbohatlíků z první třídy. Ten vstane a drzouna okamžitě uzemní přesně mířenou ránou mezi oči.
Na letišti v Ruzyni se budou mísit lidé tmavé a světlé pleti s lidmi pleti namodralé, v mnoha případech fialovějící a místy i mírně do žluta. Cestou metrem se staneme svědky situace, kdy mohutný muž zmlátí ženu středního věku a z peněženky jí vybere veškerou hotovost. Jeden ze spolucestujících tiše hlesne: "Revizor...neměla opencard..."
V bankách a na úřadech budou zrušeny skleněné přepážky. Ne snad proto, aby se úřad přiblížil běžnému klientovi, ale právě naopak aby se klient dostal na dosah úřadu. Přeci od nepaměti platí pravidlo "škoda rány, která padne vedle..."
Ordinace praktických lékařů budou přeplněny lidmi s vylámanými zuby a přeraženými nosy. Aby jich ale nebylo zas až tolik, poplatky u doktora se budou v pravidelných intervalech geometricky zvyšovat a počet lékařů naopak snižovat. Jedině tak totiž lze zefektivnit lůzou zneužívaný systém zdravotnictví. Místo návštěvy lékaře bude tedy většina mířit rovnou do lékárny, kde jim dobře zaplacený agent farmaceutické firmy prodá předraženou mast zcela originálního názvu a v designové tubě.
Nezaměstnanost samozřejmě poroste také, neboť konkurence zcela rozdrtí střední a drobné podnikatele a ti velcí budou najímat levnou pracovní sílu z rozvojových zemí. O kdysi existující podpoře v nezaměstnanosti si budou lidé potají špitat v hospodě u piva. U piva proto, že některé věci se prostě nemění.
Protože na chudé platí přísnost a stát potřebuje šetřit, propustí většinu svých zaměstnanců a schválí zákon, který bude těm vyžírkám nezaměstnaným přikazovat čtyřicet hodin neplacených veřejně prospěšných prací.
Po ohledání situace se s mužem rozhodneme raději obdivovat krásy české krajiny a vydáme se na Šumavu. S překvapením zjistíme, že lesy byly vykáceny a rozprodány pod záminkou napadení kůrovcem. Ekologové se chystají do nebe volající porušení zákona zažalovat u soudu, ale už několik let pořádají veřejné sbírky na to, aby byli schopni zaplatit soudní poplatky, které tou dobou dosáhly astronomických výšin a tak se nezávislé soudnictví (mimochodem placené státem) zabývá pouze skutečně špičkovými (top) případy. Vše ostatní se řeší ručně stručně a na principu padajícího hovna.
Tou dobou bude také Česká republika ve válce s několika zeměmi, neb velvyslanci budou po vzoru svého šéfa na významných recepcích a jednáních demonstrativně usínat při projevech zahraničních kolegů. Nebude to ale válka opravdová, poněvadž krom pár obojživelných vozů s neobojživelným pancířem a bezvýznamného počtu letadel bude armáda vybavena pouze obrněnými transportéry z dřevních dob studené války, neschopných pohybu, ale vždy připravených budit hrůzu před budovou Svobodné Evropy.
Jediným kladem bude vysoká úroveň vzdělanosti. Plných devadesát devět procent obyvatelstva se bude pyšnit vysokoškolským titulem a gigantickým dluhem za školné.
Svůj pobyt zakončíme prohlídkou soukromé sbírky psacích per uloupených českými prezidenty na státnických návštěvách. Po cestě v letadle zpátky na sever budu doufat, že se neznelíbím letušce a ještě mi nepřiletí jedna na rozloučenou.
A po návratu do Severního království se začnu zaobírat myšlenkou, zda nenastal čas sepsat román stroze pojmenovaný 2084...

Všechny situace v příspěvku jsou smyšlené, pokud tento text někoho pobouřil, doporučuji studenou sprchu

Cyklistova idyla?

2011-09-21T16:03:00.001+02:00

Česká média poměrně ráda staví různé aspekty života v Česku do protikladu ke skandinávským zemím. Pokud se ještě ke všemu mluví o městské cyklistice, slovo Skandinávie téměř splývá se slovem bicykl a lidským uším zní jako RÁJ.

Tak jsem se před pár dny dozvěděla v pořadu Zeměžluč na ČRo 6 spoustu zajímavých informací, které by byly ještě úchvatnější, kdyby byly pravdivé. Jak už to tak bývá, nic není takové, jak se na první pohled jeví.

O bezpečnosti na Kodaňských silnicích jsem zde už psala. Zcela určitě je to nesrovnatelné se stavem v Praze, tam bych si jako matka dvou malých dětí život riskovat nedovolila. Nicméně bezohlední cyklisté a další účastníci silničního provozu rostou i ve Skandinávii a věřte tomu, že se nejedná o zmatené cizince.

Kromě toho, že jízda na kole v severských metropolích garantuje dlouhý život a pevné zdraví, žije v českých hlavách také blud o tom, že je totéž přáno i vašemu bicyklu, a že pokud jej nedáte sami do šrotu, bude se vás držet až do skonání světa.

Jinými slovy, ve Skandinávii se nekrade. Dokonce jsem se dozvěděla, že takový průměrný Dán někam na svém kole dojede, na místě ho kamkoliv opře a když se vrátí, nalezne zmíněný stroj na původním místě. Jeden pán šel v úvahách dále a tvrdil, že pokud tam nenajdete své kolo, najdete tam jiné a na tom klidně můžete odjet zpátky domů...

Takže prosím vás, až budete v Kodani, Stokholmu nebo Oslo a neholdujete adrenalinovým sportům, nic z toho raději nezkoušejte.

Nákup kola je zde krátkodobou investicí. Kola se prodávají i v supermarketech, kam byste normálně šli spíš nakoupit něco dobrého k večeři a stejně tak jako je nutné jednou za čas koupit nové boty, patří k dobrým mravům občas pořídit i nové kolo.

Důvod je zcela prozaický. Ročně je v Dánsku ukradeno zhruba 70 tisíc kol (to jest necelých dvě stě denně), většinou ve velkých městech.Osobně jsem se nesetkala s cyklistou, který by touto zkušeností neprošel. Připadá mi vtipné, že v době, kdy byl zmíněný pořad vysílán v rádiu, opustila mne má milovaná Rozinanta. Kolo, které se mnou projelo Balkánem, které mne dovezlo až na valašskou Vartovnu (respektive já donesla kolo) a které mne bezpečně rok vozilo po kodaňských ulicích. Podotýkám, že byla ukradena z uzamčeného činžáku, kde stála připoutaná na pavlači.

Zdání toho, že Dánové volně odkládají svá kola kde se jim zamane a po návratu je stále nacházejí na původních místech je velice svůdné. Také já jsem si dlouho lámala hlavu tím, jak je to možné, že lidé kola nezamykají a současně nekradou. Rozuzlení je opět prozaické. Kola mají zámky zabudované přímo v sobě a tak jsou cizincovým očím očekávajícím dlouhý šlauch omotaný kolem zadního kola a rámu prakticky neviditelné.

Další kapitolou je tvrzení, že lze bicykl "odložit kdekoliv". Pokud budete odkládat svého železného oře kdekoliv, může se vám také stát, že budete místo případných zlodějů konfrontováni s policií. Místa určená pro parkování kol jsou striktně vymezena a pokud opřete kolo jen tak před obchodem, může se vám stát, že jej majitel obchodu (nemovitosti), či policie bez varování odstraní. Pravda, neděje se to často, hodně lidí to nerespektuje, ale můžete mít smůlu. Cedulky na budovách varující před odsunem kola jsou zřejmě psány výhradně dánsky a tak oku nadšeného českého cykloturisty zůstávají skryty.

Pokud se vám tedy stane, že odložíte nezamčené kolo kdekoliv a po návratu na jeho místě naleznete kolo úplně jiné a budete mít štěstí, že také nebude zamčené, tak proboha hlavně na něm neodjíždějte pryč. I na tento počin se vztahuje desáté Boží přikázání Nepožádáš statku bližního svého.

Ve světle počtu krádeží a nadšených cizích turistů, kteří bez rozpaků odjíždějí na kolech, na kterých nepřijeli, se zdá téměř neuvěřitelné, že Skandinávci nepovažují ztrátu kola za zásadní problém.

I tohle má prosté řešení. Každé kolo má své registrační číslo a registrovaný je i zámek na kole a je možné se proti krádeži pojistit. Tak také většina realisticky myslících lidí činí a pokud je vám bicykl zcizen, následně nahlášen na policejní stanici (ohlašuje se přes internet, osobně i telefonicky vás pošlou na policii do háje a otevřeně vám slíbí, že se pátráním po zcizeném majetku a zločinci nikdo zabývat nebude), oprášíte doklady, kde je černé na bílém zaneseno, že kolo číslo Xy patří vám, pošlete je na pojišťovnu a ta vám zašle příslušný obnos na účet a další den vyrazíte do obchoďáku a pořídíte si novou Rozinantu a k ní kvalitní registrovaný zámek.

Existuje také registr kradených kol a tak je dobrý nápad při nákupu kola z druhé ruky jednak vyžadovat papíry od majitele a pak také konzultovat zmíněný registr. Pojistíte se tak pro ti tomu, že vám některý z mírumilovných Skandinávců rozbije ústa, když vás uvidí, jak jeho bývalé kolo odkládáte kdekoliv a nezamčené opět nacházíte na stejném místě.

Já osobně se nemohu dočkat chvíle, kdy budu na své třípřevodové nákupní Vesně (nástupkyni Rozinanty) se zapřaženým vozíkem a dvěma dětmi stíhat na bezpečných městských cyklostezkách vysportovaného cizince svištícího na mé bývalé čtyriadvacetipřevodové Rozinantě. Někdy dokonce tajně sním o chvíli, kdy pod rouškou tmy přeřezávám zámek mého bývalého kola (zakoupeného v Česku, tudíž bez čísla, registru, papírů i pojištění) a kradu si jej zpátky.
Cyklista cyklistovi vlkem může totiž občas býti i v sociálně zajištěném ráji zvaném Skandinávie...

P.S.: Po opětovné odmlce s hrůzou zjišťuju, kolik komentářů zůstalo nepřečteno. K výpadkům v psaní blogu zřejmě bude docházet i nadále, neb se objevují v transformačních obdobích, kdy je třeba přehodnocovat priority, některé aktivity omezit a jiné opět započít, ale SLIBUJI, že do budoucna budu kontrolovat a komentovat poctivě. A to i v případě, kdy by mě opět přepadlo období "supermateřství", které se těžko kloubí s jakoukoliv další aktivitou:-)

Jak je to s tou svobodou?

2011-05-23T17:36:00.001+02:00

V souvislosti s patálií Larse von Triera na festivalu v Cannes se opět rozvířila diskuse o tom, co si člověk může dovolit veřejně říct a co už ne.
Uvedu zde tři příklady (dánské), které vyvolávají obdobnou diskusi.
Velice kontroverzním počinem bylo uveřejnění karikatur proroka Mohameda v deníku Jylland-Posten v roce 2005 (chytrý čtenář s krátkou pamětí si snadno na internetu vyhledá o co šlo), které pobouřilo muslimský svět. Ačkoliv zveřejnění karikatur způsobilo bojkot dánského zboží v muslimských zemích a diplomatickou krizi, téměř osmdesát procent Dánů se domnívalo, že by se tehdejší premiér neměl za urážku islámu omlouvat.

Nedávno se dánský tisk zaobíral soudním procesem s předsedou Společnosti pro svobodu tisku Larsem Hedegaardem. Ten v rozhovoru pro blog, kterému zde nehodlám dělat reklamu, pronesl urážlivá prohlášení na adresu muslimů. V první instanci ho soud osvobodil, neboť se hájil tím, že nevěděl, že rozhovor bude zveřejněn. Následně byl však odsouzen k zaplacení pokuty, poněvadž bylo prokázáno, že Lars Hedegaard o zveřejnění věděl. Protože se k tomuto případu v českých médiích vyjádřil pouze Benjamin Kuras (dle wikipedie islamofobní žid) a to takovým způsobem, že člověk čtoucí jeho článek a články v dánských novinách nevěří vlastním očím, zmíním jen, že se Lars Hedegaard vyjádřil v tom smyslu, že muslimští muži znásilňují své dcery, případně postavil islám tak jak jej praktikují dánští muslimové na roveň komunismu a nacismu. Doslovné výroky jsou dostupné v dánštině na wikipedii, osobně se nehodlám připojit k jejich šiřitelům.

Minulý týden pobouřil festival v Cannes a židovské organizace Lars von Trier, který se dostal až do filmově trapné situace, když se na tiskové konferenci pokusil o nacistický vtip. Ačkoliv se vzápětí za své výroky omluvil, byl s okamžitou platností vykázán z festivalu. Pokud jste to někdo náhodou neviděli, tak video z tiskové konference je zde.

A teď tedy vyvstává otázka jak je to s tou svobodou? Proč v případě Mohameda stojí národ jako jeden muž za provokatéry (a nešlo o nic jiného než provokaci, takové to píchnutí do vosího hnízda "co se stane, když...") a v případě naci-nadsázky dochází smysl pro humor, média jej publikují jako smrtelně vážné prohlášení a dokonce jeden poslanec za Dánskou lidovou stranu se nechá slyšet, že by Lars měl vrátit státní příspěvek, který získal na svůj film (potrefená husa vždycky zakejhá...)?
Nejsem zastáncem absurdní politické korektnosti jak ji známe z anglicky mluvícího světa. Mým měřítkem je respekt k sobě a druhým. Možná to bude znít banálně, ale pokud chci, aby se druzí ke mně chovali slušně a s respektem, chovám se tak i já k nim. Jinými slovy moje svoboda končí tam, kde začíná svoboda jiného. Poněvadž svoboda zdaleka neznamená, že MÁM PRÁVO dělat si co chci. Každému právu předchází POVINNOST. V tomto případě povinnost dodržovat společností nastavené normy. Ve chvíli, kdy se setkávají dvě rozdílné kultury s rozdílnými normami je to o to těžší.
Představme si situaci, že se rozhodnu v novinách uveřejnit zesměšněné fotografie sousedových dětí (v naší kultuře je těžké najít něco, co je nám svaté) v podtextu vyjadřující, že jsou to potenciální vrazi. I kdyby to byli největší gauneři ve třídě, soused by mě nejspíš zažaloval s velice dobrou vyhlídkou na úspěch u soudu. Pokud by neměl peníze na advokáta, zřejmě by mi jednoduše přišel rozbít ústa. Můj argument, že dle mých hodnot je to přeci v pořádku, protože já děti nemám a ani mít nechci a proto si o těch cizích můžu říkat co chci, by vyzněl dosti hloupě. Když konflikt dvou sousedů analogicky převedeme na konflikt dvou náboženských tradic, dostaneme se právě ke zmíněným karikaturám a také Larsovi Hedergaardovi. Tady se zdaleka nejedná o svobodný projev mého názoru, tohle je urážlivé napadání druhých.
Případ Larse von Triera je trochu jiný druh hulvátství. Celou dobu mluvil pouze o sobě (a své kolegyni Susane Bier, dánské režisérce, která vyhrála Zlatou palmu a Oskara za minulý rok), explicitně zmínil, že není proti Židům a není pro druhou světovou válku. V širším kontextu pak můžeme zmínit, že on sám byl vychováván jako Žid a na veřejnosti se projevuje antinacionalisticky. Nehodlám Larse von Triera bránit. Dle mého názoru také přestřelil, ale na rozdíl od prvních dvou jmenovaných ne úmyslně, svou chybu uznal a omluvil se.
Ono to s tou svobodou slova vůbec není jednoduché a to především proto, že naše společnost posedlá relativizováním hodnot a norem je už tak zmatená, že svobodu volně zaměňuje s hulvátstvím. Proto bych doporučila mít kromě Listiny základních práv a svobod vždycky v rukávu i nějakou tu omluvu...

O hrůzách tělesné výchovy a zdravé utopii...

2011-05-22T14:34:00.000+02:00

Tentokrát nechám imigranty i Dány na pokoji a vezmu si na paškál propagátory zdravého životního stylu a především pak učitele tělocviku na školách. Domnívám se totiž, že svojí dobře míněnou snahou (aspoň doufám, že to s námi myslí dobře) naverbovat co největší množství lidí mezi ně, sportovce, vylívají vaničku i s dítětem.
Jsem přesvědčena, jako ostatně i v mnoha jiných případech, že neúspěch, frustrace obou stran a používání nevhodných metod není způsobeno leností, neschopností či špatnými úmysly, nýbrž neznalostí.
My, co jsme od narození neolizovali slaný zpocený prs a nesáli s mateřským mlékem taky kyselinu mléčnou, máme totiž cestu ke sportu právě díky učitelům tělocviku velice trnitou. Ačkoliv spousta z nás vůbec nemá k pohybu negativní vztah, jakmile to začne smrdět slovem sport, začnou se nám vybavovat hrůzné představy upocených osvalených těl olympioniků, bolestivých zranění, zvířecího řevu doprovázejícího výkony, frustrace těch, kteří si nikdy nepověsí kov kolem krku a to vše se nám bezprostředně spojí se vzpomínkou na základní školu a běh na 1500 metrů, kdy jsme málem vypustili duši a za halasného povzbuzování učitelem ("MAKEJ, MAKEJ") a neskrývaného posměchu spolužáků doběhli do cíle asi za patnáct minut. Náš učitel náš výkon vtipně okomentoval tak, že to nebude stačit ani na nedostatečnou a mezitím ta dlouhonohá kráva Monika, která není schopná pochopit ani shodu přísudku s podmětem sklízí obdiv spolužáků za vítězství. Sotva námi přestane lomcovat vztek, uvědomíme si, že stále nemůžeme popadnout dech a že se naše tělo zmítá v agónii bolesti, která potrvá ještě minimálně týden. Celkové ponížení završí až ceremonie na konci školního roku, kdy nnás třídní učitel před celou třídou polituje za to, že nám trojka z tělocviku zkazila vyznamenání.
Každý rozumný člověk si v tu chvíli řekne: "Tak tohle je teda ten sport? To už nikdy dělat nebudu."
A toho se taky úspěšně drží celý svůj svobodný život, tedy až do chvíle, kdy ho věk, kila nebo zdraví začne hlodat a poznání, že NĚJAK by se člověk hýbat měl. Útrpná zkušenost z dětsví ovšem zvoní na poplach pokaždé, když člověk projde kolem fitcentra, nebo když se řekne slovo běh.
Každý má alespoň jednoho sportujícího kamaráda a ten, když uslyší, že přemýšlíte o tom, že byste se možná mohli začít trochu hýbat okamžitě přijde s návrhem, že zítra byste mohli jít spolu do fitka (protože je nejlepší začít hned, než vás ten nápad zase opustí a protože to fitko, kam chodí kamarád není "jako ty ostatní" a chodí tam úplně normální lidi) a následně vás bude několik dlouhých minut či hodin (podle toho, jak dobrý kamarád to je) nudit výkladem, jak skvěle se budete po cvičení cítit jak na těle tak na duši.
Protože máte kamaráda rádi a taky držíte slovo, i když ho dal někdo za vás, vylovíte staré tepláky a tričko velikosti XL a druhý den odvážně vstupujete do cizího, potenciálně nebezpečného prostředí.
Každý kdo někdy byl ve fitnesscentru ví, že tam normální lidé nechodí, tedy ne lidé jako my, kteří nejraději debatujeme při sklence vína pod kavárenským větrákem o situaci na Blízkém východě a smyslu bytí Řehoře Samsy. Z našeho pohledu jsou právě tato místa zamořena blondýnami Monikami a nabušenými svalovci, kterým se tvoří mozkové závity ve tvaru činek. Jediným důvodem, proč se hned u vchodu neotočíte na podpadku je váš kamarád. A tak se hodinu pohybujete od stroje ke stroji, pokoušíte se neztrapnit, předstíráte smysl pro humor a mezitím si slibujete napsat futuristickou povídku, kde se lidstvo promění na bílé myšky, kterým hodný chovatel nandal kolotoče do akvárií, aby nezemřely zcela atrofované.
Pokud máte větší sebeúctu než křeček, do fitka se už nikdy nevrátíte.
Vaše představa o sportu ze základní školy se potvrdila a tentokrát i za asistence člověka, který vás má rád a myslí to s vámi dobře. Ne nadarmo se říká, že cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly.
Na několik měsíců nebo let tak touhu po pohybu utlumíte v hromadách nových skvělých knih, hrncích kávy latté a sklenicích vína.
Nebudete-li mít štěstí, budete tento proces s narůstající touhou a frustrací opakovat až do smrti.
Pokud ovšem štěstí mít budete, narazíte na Bílou Vránu, ať už v podobě knížky, videa nebo člověka, která vám nebude lhát do očí a tvrdit, že bolest je fajn a že je možné uběhnout patnáct set za pět minut bez tréninku, a namísto toho vám ukáže, že není nutné potit krev, svíjet se bolestí a za každou cenu závodit.
Počítám se mezi ty šťastné, neb se mi v pravou chvíli dostala do rukou kniha, která zbořila mé iluze o tom, že sport je koncentrovaná bolest (fyzická i psychická) a poradila mi jak na to.

Právě jsem se vrátila z prvního poporodního výklusu (běh se tomu říkat rozhodně nedalo). Už při oblečení do běžeckého se mi vyplavily do krve endorfiny a musela jsem konstatovat, že mi to sluší (podstatný rozdíl oproti sebekritickému zkoumání desetikilové pneumatiky, která se mi hrdě vlní v pase). Byla jsem pomalá, možná zoufale pomalá z pohledu osvalených maratonců svištících parkem. Ale já vím svoje. Vím, že když se nebudu chtít za každou cenu překonávat a dneska se budu půl hodinky ploužit parkem a domů příjdu lehce odpočatá, že zítra místo vyčerpání, bolesti a vybílení ledničky se půjdu ploužit zas a tentokrát třeba na dýl a že za pár týdnů bude z ploužení pomalý běh a ze čtyř kilometrů osm a v očích debatujících obtloustlých intelektuálů se stanu sportovcem (v očích Moniky sportovcem nikdy nebudu, neboť pohyb se pro mne nikdy nestane účelem, ale zůstane prostředkem k naplnění antické ideje o kalokaghatii).
A tak si říkám, že možná kdybych měla učitele, který by s námi v hodinách tělocviku trénoval, pomáhal překonávat překážky, zprostředkoval nám radost z pohybu, hodnoty fair play, napětí závodů, vzájemnou solidaritu a smysl pro týmovou hru, mohla jsem teď stát někde v Athénách s bobkovým listím na hlavě. A kdyby nás tohle naučila základní škola všechny, možná bychom se stali národem sportovců v tom nejlepším smyslu. Národem zdravých, veselých krásných lidí s týmovým duchem, se smyslem pro férovou hru a zdravou soutěž.
Asi tak nějak si to kdysi představovali Tyrš s Fugnerem...

Vlastenec v břichu

2011-05-08T12:47:00.002+02:00

O tom, že láska prochází žaludkem nepochybuje nikdo, kdo občas vyrobí nějakou tu dobrotu pro své bližní. Že jsou ale chvíle, kdy z popudu svého trávicího ústrojí mácháte pomyslnou vlajkou, v uších vám rezonují tóny hymny a před očima vám defilují obrazy malebné středoevropské krajiny, ví jen ti, kteří byli okolnostmi donuceni vzdát se na nějaký čas maminčiny svíčkové, točeného piva a makových buchet.

Někdy k takovému prožitku stačí málo, jindy jsou třeba dlouhá léta odříkání.

Okamžik, kdy se mi poprvé zamžily oči dojetím při pohledu na láhev plzeňského proběhl zřejmě v Granadě před téměř deseti lety. Tenkrát jsme půl hodiny bezcílně kroužily příšerným supermarketem, zatímco se nám jediná láhev, kterou jsme si mohly finančně dovolit, chladila v mrazicim boxu s krevetama a jiným harampádím.

Podobných jednorázových zážitků proběhlo v mém životě několik, ale až od doby, kdy jsem se přestěhovala do Dánska, zažívám tu pravou deprivaci, která je čas od času vykoupena katarzními okamžiky krystalického štěstí a kladení si věčné otázky kde že je vlastně ten můj domov.

Ačkoliv česká kuchyně není nic, nad čím by se dalo v celosvětovém měřítku přehnaně jásat (a to myslím zvláště z hlediska dnešního, kdy její významnou část tvoří suroviny s glutamanem sodným a plastová zelenina a ovoce bez chuti, zato s notnou dávkou pesticidů), některé základní potraviny, či jídla jsou tak vydařené, že organismu dlouhodobě ovlivňovanému na bazální smyslové úrovni neskutečně chybí.

Typickým příkladem je klasický pšenično-žitný kváskový chléb. Neznám expatriovaného Čecha, který by nesnil o lesklé lehce pomoučené křupavé kůrce, pod kterou se skrývá nadýchaná, mírně nakyslá hmota se skrytými semínky kmínu, které tak domácky a přitom lehce dráždivě voní...

Pravda, jsou národy, které také umí vyrobit chutné pečivo, ale žádný jiný národ nevyrobí to, co formovalo vaši osobnost a chuťové buňky od narození.

Dánsko je z chlebového hlediska dosti smutnou zemí. Teda z českého pohledu samozřejmě. Co Dánové umí je hutný tmavý žitný chléb, který mně osobně leze ven už i ušima a který mohu konzumovat jen ve velmi omzeném množství. Pečivo bílé a všechny kompromisy mezi světlým a tmavým nestojí za vyzkoušení. Obecně platí pravidlo čím světlejší, tím podivnější. V supermarketech se prodává chléb balený, který svým vzhledem a složením připomíná mou vysněnou potravinu, nicméně chutí a konzistencí (několik týdnů užavřený v plastu) uráží vznešený pojem CHLÉB.

Zhmotnění pojmu ROHLÍK se mi podařilo náhodou objevit v jedné zapadlé pekárně asi deset kilometrů od domova. Pochopitelně je nikdo z přítomných nekupoval a tak jsem za mžení v očích a tichého zpěvu národní hymny zakoupila pět slevněných kusů, kteréžto mne v přepočtu vyšly na krásných sto pět korun českých. Doma jsem si je obřadně namazala máslem a sobecky zkonzumovala za úvah nemám-li se stát ambiciózní pekařkou a naučit tento národ jíst dobré slané pečivo (sladké umí dobře).

Další potravinou zásadně nedostatkovou je TOČENÉ DOBRÉ PIVO. Vím o dvou hospůdkách v Kodani prodávajících docela dobré značky, ale při pohledu na pohlednici z Kácova nebo při vzpomínce na zahrádku ve Valášku začínají mé chuťové pohárky diskutovat o tom, zda se ten místní půllitr za tu cenu skutečně vyplatí.

Zajímavým jevem je také fakt, že mi začala chybět strava, které jsem v Čechách zrovna neholdovala. Nepodařilo se mi zatím vyrobit chutný bramborový knedlík a při prvním objevení koblihy jsem neodolala, ačkoliv jsem zmíněnou potravinu předtím dobrých deset let nevzala do úst.

Ideály o lokální konzumaci a globálním myšlení berou za své právě ve chvílích jako byla ta včera, kdy mé oko zaostřilo na ropný produkt modré barvy a v něm zabalenou hořčíkovou vodu, která hučela po skalinách u Karlových Varů.

A tak jak někteří zažívají lásku k vlasti jednou do roka při adrenalinových chvílích Mistrovství světa v hokeji, tak mně je dávkována neustále ve snech smyslových, více než živých.

Snech o chlebu a vodě.

Dobré zprávy

2011-05-05T12:57:00.000+02:00

Po posledním příspěvku jsem byla požádána, abych napsala o Dánsku něco pozitivního. Původně jsem tedy měla v úmyslu napsat podobný článek tentokrát na téma ”jak nám to tady pěkně funguje”, ale má povaha věčného kverulanta se sklony k oportunismu a perfekcionismu by z původního záměru stvořila text ”Jak by nám to mohlo fungovat, kdyby...”

Další z mých nápadů by se nevyhnul srovnání s Českem a to je pro většinu (skoro všechny) čtenáře žijící na území ČR příliš kontroverzní. Jakmile se totiž odstěhujete do zahraničí, ztrácíte automaticky nárok na kritiku své vlasti. (Dokud žijete a trpíte se svými spoluobčany ve své zemi, jste téměř povinen hanět a plivat na vše, co s ní souvisí. Na naši českou malost, prohnilost systému, ekonomickou zaostalost, hloupost médií a znečištěné záchodky ve vlaku. A to nejlépe u piva a abyste nevyšel z cviku, tak minimálně jednou týdně plus každé ráno zanadávat na počasí. Pokud jste intelektuál a hodně čtete, sluší se uvádět příklady ze zahraničí (výhradně západního), kde se podobné nepravosti nedějí a lidé spokojeně žijí v dokonale fungujících demokratických systémech a topí se v penězích. Ve chvíli, kdy se ocitnete mimo toto utrpení (nejlépe pak v dokonalé demokracii se soukromým trezorem Strýčka Skrblíka), je jakákoliv byť i drobná, či dobře (nebo nevážně) míněná kritika z vaší strany interpretována jako totální ztráta vlastenectví, případně nepochopení situace, poněvadž vy už jste vypadli z kontextu a proto nedokážete daný problém správně posoudit a rozlišit v něm drobné nuance.)

A tak jsem dlouho bloumala a dumala, až mě nakonec zachránil jeden článek v novinách a zajímavý projekt jednoho manželského páru. Tito lidé se rozhodli prodat podíl ve své firmě a utržené peníze investovali do poněkud speciální reklamní kampaně.

Reklamní kampaň nemá za účel prodat nějaký produkt, vydělat peníze nebo získat politické hlasy. Cílem kampaně je šířit pozitivní zprávy. O Dánsku.

Poněvadž nemám televizi ani internet, nemohu posoudit filmové klipy, nicméně cestou vlakem mě u srdce zahřála informace, že 80 procent Dánů si myslí, že být nezaměstnaným by nemělo být trapné, nebo že 74 procent Dánů by se rádo seznámilo s někým novým.

Ta první boří snahu současné vlády nezaměstnanost téměř kriminalizovat (abych nebyla nespravedlivá, jedná se o obecnou tendenci v panikařící Evropě), ta druhá zase stereotyp nás cizinců, kteří si rádi stěžujeme na uzavřenost a nepřístupnost domorodců.

Různá poselství můžete šířit zadarmo po internetu, případně přispět částkou 50 až 150 dkk a tak podpořit placenou reklamu v televizi nebo na plakátech.

Zda-li bude mít tato kampaň úspěch a delší trvání se teprve ukáže. Já osobně velice oceňuji fakt, že pod neustávající ostrou palbou negativních poselství (ať už je to neštěstí v Japonsku nebo lež, která mi tvrdí, že ve čtyřiceti budu šeredná bába, pokud nebudu používat noční krém) se občas objeví jeden deviant, který mě chce prostě jenom potěšit.

P.S.: Mateřská mi přišla na účet včas, jeli jsme na výlet vlakem a všechno klaplo, topení funguje, ačkoliv jsme ho už stačili vypnout, a úspěšně telefonuju jako každý jiný telefonista v jedenadvacátém století... tak snad jsem byla pro tentokrát dostatečně pozitivní:-)

Tak tohle se může stát jedině v Dánsku

2011-03-28T11:58:00.001+02:00

V Česku jsme si zvykli komentovat většinu nefungujících, případně podivně fungujících procesů větou „Tak tohle se může stát jenom v Čechách...“ Tím jsme povýšili korupci, papírování, absurdní zákony, hloupé politiky, neschopné byrokraty a zpoždění vlaků na výhradně české vynálezy, které se jinde, v civilizovaném světě¹ nevyskytují a v případě, že se náhodou někdy vyskytnou, okamžitě se někdo (fungující občanská společnost, moudrý politik, neúplatný policista) objeví a zjedná jejich nápravu.

Pravdou je, že každá země má „své vynálezy“a že i Dánsko jich má požehnaně. Ačkoliv jsem se za tu dobu, co zde pobývám naučila mnoha věcem raději už nedivit (například pokud přijdete do supermarketu těsně po otvírací době v devět hodin ráno, přivítají vás poloprázdné (nebo poloplné?)regály...) a dopředu s nimi počítat, je stále spousta situací, ve kterých nevycházím z údivu. Rozhodla jsem se podělit o ty nejžhavější, nastřádané od posledních Vánoc k dnešnímu dni...

Daně

Tak jak jsou na světě daňové ráje, tak jsou i daňová pekla. Dánsko je jedním z nich. Takže pokud je vaše planeta spíš modrá než zelená a nechcete vidět rudě, nestěhujte se na sever Evropy.

Ve chvíli, kdy začnete v Dánsku pracovat, patří k dobrým zvykům oznámit to Daňovému úřadu, který vám pošle dopis s poměrně esteticky vyvedenými čísly a zkratkami, pod kterými po pár letech pilného studia odhalíte, kolik v příslušném roce vyděláte a odvedete na různých formách daní.

Jako čerstvý zaměstnanec vydala jsem se i já hrdě a s úsměvem² oznámit, že hodlám přispívat do státní kasy. U přepážky jsem dostala příslušný formulář s podrobným vysvětlením a instrukcí, že po jeho vyplnění jej mám odevzdat na recepci.

Přesně tak jsem během několika minut učinila a setkala se s překvapeným výrazem ve tváři paní recepční:

Recepční: Ty máš osobní číslo?³

Já: Ano

R: Když máš osobní číslo, tak nemusíš vyplňovat tento formulář.

Já: přemýšlím (K čemu je potom na formuláři kolonka k vyplnění osobního čísla...?)

nahlas: Před chvílí jsem dostala tento formulář támhle u přepážky, tak jej asi potřebuju.

R: Ne ne, kdo má osobní číslo nepotřebuje vypňovat žádný takový formulář, jen se běž zeptat zpátky na přepážku.

Já: Vždyť jsem tam odtud před pěti minutama přišla...

R: chvíli se odmlčí... Tak já se tam půjdu s kolegou domluvit

asi za tři minuty se vrací zpátky

Tak to nech tady na recepci...

Já: Děkuju...

Kdo měl v tomto případě pravdu se asi nedozvím, každopádně pokud se dostanete na úřad, který přiděluje osobní čísla, budou vám tam tvrdit, že pokud jste přihlášeni na Daňovém úřadě, nepotřebujete osobní číslo...

Mateřská

Peněžitá podpora v mateřství podléhá v Dánsku zcela specifickým pravidlům. Pokud spadáte do kategorie zaměstnance, může vám být vyplácena ze třech různých míst (bohužel ne najednou.). Buď vám ji vyplácí zaměstnavatel, nebo unie, pokud jste jejím členem a nebo veřejný úřad k tomu zřízený.

Poněvadž patřím k osobám tradičně nestandardním, stala se z této trojčlenky několikaměsíční záhada. Nejprve jsem se, jako uvědomělý člověk pokusila o sběr informací z webových stránek úřadů tak, jak mi to příslušná místa doporučovala na svých letácích.

Na webu pod odkazem „žádost o mateřskou“ jsem nalezla spoustu zcela bezcenných informací o tom, jak si můžu svou „dovolenou“ krásně rozvrhnout se svým partnerem a naplánovat v barevném grafu, jak ji prodloužím a jak oznámím částečný nebo úplný návrat do práce a na závěr jsem se dozvěděla, že mám dítě, celkem jedno a příliš staré na to, abych mohla využít nároku na mateřskou. To, že budu mít dítě celkem druhé, kvůli kterému podstupuji celý tento proces, informační stránky jaksi v úvahu neberou.

Rozhodla jsem se tedy vydat na obecní úřad (na jehož webových stránkách byly tyto cenné rady) zeptat se osobně jak, kdy a kam se mám hlásit coby budoucí matka. Mladá dáma za přepážkou (evidentně bezdětná) si na svém kompjutru otevřela naprosto stejný web a začala jej pročítat. S úsměvem na rtech (jak jinak) mi řekla, že je to složité. Když se po chvíli rozhovoru dozvěděla, že jsem členem nějaké unie, s nadějí se chytla tohoto sdělení a doporučila mi zavolat si tam. „Ti to přece musí vědět.“ Hořce jsem si pomyslela, že pokud to budou vědět stejně dobře jako slečna za přepážkou, dostávám se do maléru.

Telefonát unii vzdávám. Vím, že od nich mám nárok na jakýkoliv druh podpory az od 1. 1. příštího roku. Místo toho se pokouším kontaktovat úřad zřízený a specializovaný na vyplácení peněžitých podpor v mateřství těm, kteří na ni nemají nárok ani od své unie ani od zaměstnavatele.

Telefonicky se nedostanu dále než k automatu, který mne nutí vyťukat několik dlouhých číselných řad. Po několika hodinách své snahy opouštím a ze zoufalství se rozhodnu napsat email. O totéž jsem se pokusila již před rokem, kdy jsem měla problém se změnou systému mateřské v rámci EU (o tom snad někdy jindy). Odpověď mi přišla za půl roku s tím, že moje dcera je již příliš stará a proto nárok na podporu v mateřství nemám. Ve chvíli, kdy jsem ten email posílala, byla možná příliš mladá...

Obratem se mi vrací automatická odpověď, která mne informuje o tom, že pokud jsem u Úřadu registrována, bude mi do tří týdnů odpovězeno, pokud registrována nejsem, mám se registrovat. Na mé otázky jak,, kdy a kde se teda vlastně mám registrovat, automat neodpovídá.

O několik dní později se o své frustraci zmíním v práci. Má nadřízená mi vřele doporučí paní sekretářku, která tohle přeci zařizuje „každou chvíli“ a tak mi musí pomoct. O tom, že má důvěra v sekretářku, která ve třech ze tří případů, které jsem s ní řešila udělala chybu, není valná, raději mlčím, přikyvuji a... usmívám se.

Paní sekretářka se nakonec ukáže býti učiněným andělem. Na dánské poměry dosti nekalou cestou zjistí kdy, jak a kde a se spikleneckým výrazem a vítězným úsměvem mi vypráví celou Odysseu telefonátů, změny vlastní identity a hromady papírů.

Případ stále není uzavřen. Ačkoliv jsem vyplnila a odeslala (viz. Odstavec o poště), neobdržela jsem zatím žádné potvrzení o přijetí mé žádosti a tudíž si nedělám iluze, že by mi Úřad stihl převést na účet příslušnou částku v termínu (mimochodem stále nevím kolik). Já jsem ale holka mazaná a pro tento případ jsem si nastřádala do prasátka, abychom náhodou s mým novorozencem nechcípli hlady než se náš welfare stát rozhodne.

Vlaky

Je 25. prosince. Po Štědrém dni se půlka Kodaně přesouvá vlakem směrem na západ navštívit své rodinné příslušníky na venkově. Kdo byl chytrý zakoupil si předem místenku, chtělo by se říct...

Venku je asi mínus deset stupňů a studený mořský vítr vás zavádí v myšlenkách do ruských filmů. Nástupiště zmrzlých dospělých, psů, dětí a dárků netrpělivě měří každou minutu do příjezdu vlaku. Deset minut po plánovaném odjezdu se dozvídáme, že vlak má asi deset minut zpoždění. Reálně to znamená dvacet. Když konečně nějaký vlak na příslušné nástupiště přijede, nechce se mi věřit, že je to ten náš. To, co přijelo, jsou totiž DVA vagóny s nápisem odlišné cílové stanice.

Průvodčí a strojvůdce se někam schovali a davem se nese zpráva, že druhá část vlaku (ta naše, na kterou máme zakoupené místenky s dvouměsíčním předstihem), která se v jiné stanici odpojuje a pokračuje na jih jednoduše nepřijede. Lid znervózní a začne se tlačit do těch dvou vagónů, které velice záhy připomínají konzervy sardinek, kočárků, psů, fretek, dětí a všudypřítomných dárků.

Vlak se rozjíždí a z interního rozhlasu se ozve dobře naladěný hlas pana průvodčího: „Vagóny do S. byly zrušeny. Vím že je to nepohodlné, ale tak se s tím musíme všichni nějak vyrovnat.“ Dívám se po spolucestujících a kupodivu nikdo nezvedá hlas a nesnaží se vyvolat vzpouru, kamenovat průvodčího, devastovat vlak, odvolat ředitele Dánských drah (k čemuž nakonec beztak došlo, jen za odlišných okolností) nebo si třeba jenom stěžovat na nepohodlí a ubývající kyslík. Nemohu si pomoc a před vnitřním zrakem mi defilují obrazy transportů ze druhé světové války, kdy lidé v mrazu, bez vody, jídla a toalety byli převáženi jako dobytek do koncentračních táborů.

S postupným úbytkem dýchatelného vzduchu, plnícím se močovým měchýřem a vyprahlým hrdlem začínám halucinovat. Tohle přeci nemůže být Evropa v 21. století...

Pošta

Tak jako dráhy i pošta patří k spolehlivým spojům. Naštěstí podstatně méně dramatickým a tak si vyslouží pouze suchou statistiku. Máme březen a od Nového roku se jí podařilo ztratit mi tři zásilky...

Instalatér

Od chvíle, kdy jsme se nastěhovali do našeho nového bytu, tedy od 1. listopadu, vytváříme tlak na našeho domácího, aby spravil nefungující topení. Teď, na konci března, kdy je již možné v bytě pobývat bez tří svetrů, litrů horkého čaje, dlouhých sprch a komplikovaného vaření (čtěte: dlouho zapnutého sporáku) se z čistého nebe nečekán nezván objevil Instalatér. Při první návštěvě si vyměnil zdvořilostní fráze s mým mužem o tom, jak je skvělé, že budeme konečně topit, odborným okem zhodnotil soustavu trubek, prohlásil, že musí něco objednat a že až mu to dorazí, že přijede závadu odstranit. Muž si na něj vzal telefonní číslo, s úsměvem na rtech ho vyprovodil ze dveří a když milý Instalatér odfrčel i se svou dodávkou, obrátil se na mě a prohlásil: „Na opraváře musí být člověk přísný, musíme na něj dohlídnout, aby vůbec něco udělal.“ Mé dosavadní zkušenosti s dělníky a opraváři všeho druhu jsou veskrze neutrální. Něco se vám porouchá, zavoláte na číslo, osoba přijede, opraví, vyčistí vaši peněženku a odjede. Nechápu, proč bychom na toho usměvavého pána měli dohlížet...

Asi za týden nás opět poctil svou nehlášenou přítomností. Tentokrát jsem nebyla doma a z vysvětlení muže pochopím, že mu zase chyběla nějaká součástka a že přijede zítra. Následující den se obětuji a místo dlouhé procházky v nádherném jarním počasí čekám doma na ohlášeného instalatéra. Marně.

Instalatér se zjeví dalšího dne z čistého nebe a s úsměvem na rtech. Už od dveří tuším nějaký problém. Zakoupené součástky opět nesedí na náš vytápěcí systém. Můj muž, teoretik, humanista, historik, mu radí, jakým způsobem má zmíněné topení opravit. Instalatér přikyvuje, zdá se, že i chápe a slibuje, že se zcela určitě zastaví zítra se zcela správnými součástkami a teplo v bytě zprovozní.

Dnes už je z Instalatérova pohledu pozítří. Od poslední návštěvy jsme od něj neslyšeli. Pomalu uzavíráme sázky kdy se opět zjeví a zda stihne topení opravit do konce topné sezóny.

Jediné, co mne nechává v tomto případě klidnou je fakt, že výdaje na Instalatérovy zdvořilostní návštěvy a nákupy kuriozit nejdou z mé kapsy.

Telefonní operátor

Rozhodla jsem se změnit telefonního operátora. Svou předplacenou kartu paušalizovat a tak ušetřit nemalou částku za nekonečné hovory s úřady (respektive hovory bývají krátké, zato poslech hudby před ním by se dal počítat na hodiny). Na internetu jsem vyplnila všechny příslušné údaje a obratem obdržela několik vítajících emailů a fakturu na zaplacení prvního měsíce poskytovaných služeb.

Byla jsem informována, že novou SIMkartu obdržím v průběhu následujícího týdne a deaktivace staré proběhne 21. března.

Tentokrát jsem se rozhodla zaujmout stoický postoj usmívajícího se seveřana a až když mi 21. března přestala fungovat stará SIMkarta a stále jsem neobdržela novou, povolila jsem ke svým středoevropským zvykům a rozhodla se zavolat na zákaznickou linku.

Tato je pochopitelně funkční pouze ve všední dny mezi devátou a pátou a když jsem si v 9:01 vypůjčila telefon svého muže spěchajícího do pracovního procesu, vytočila několik číselných řad a obohatila svoji slovní zásobu o pojmy týkající se mobilních telefonů, informoval mne unylý hlas automatu o tom, že operátoři jsou zaměstnáni hovory s jinými zákazníky. Že ale nemám zoufat, neboť jsem osm- a dvacátá v pořadí...

Ne, tentokrát se nenechám vyvést z míry. Opět jsem nasadila masku usmívajícího se seveřana a rozhodla se počkat do druhého dne, zda mi má vytoužená SIMkarta nepříjde pondělní poštou.

Když se tak nestalo ani v úterý ani ve středu, ztuhnul mi úsměv na rtech a mé české já dalo průchod emocím a napsalo ostrou prosbu o zjednání nápravy pod pohrůžkou výpovědi služeb.

Zbavit se zažitých vzorců chování v novém prostředí není jednoduché. Hlavou mi rezonuje myšlenka o tom, že „TOHLE by se v Česku stát nemohlo!“

1 civilizovanými či civilizovanějšími zeměmi míníme snad všechny, s výjimkou Slovenska, Somálska a Sovětského svazu

2V Dánsku se daně platí jedině hrdě a s úsměvem

3V Dánsku si prakticky všichni tykají, osobní číslo je něco jako rodné číslo s tím rozdílem, že nemusíte být občanem, abyste jej získali.

PS: Těsně po odeslání příspěvku zjišťuji, že pošta ztratila zásilku čtvrtou. Je to právě ona zmiňovaná SIMkarta...

Vládní statistiky

2011-03-28T11:56:00.000+02:00

Ministerstvo pro integraci 8. února zveřejnilo zprávu, dle které je Dánsko jednou z nejúspěšnějších evropských zemí z hlediska integrace přistěhovalců z rozvojových zemí na pracovní trh.

Martin Madsen, šéfanalytik AE (Arbejderbevægelsens Erhvervsråd) přináší ve své analýze otištěné dne 20. března v deníku Politiken poněkud odlišný pohled na závěry Ministerstva.

Dle něj se Ministerstvo dopustilo tří zásadních zkreslení, díky kterým postavilo reálný obraz celé situace zcela na hlavu.

Za prvé Ministerstvo vyšlo ze statistik dřívějších let, ačkoliv má k dispozici reálná čísla za tři čtvrtletí roku 2010. V důsledku finanční krize se situace imigrantů na pracovním trhu výrazně zhoršila a právě proto je třeba vzít čísla z roku 2010 v úvahu.

Za druhé se Dánsko srovnává pouze se zeměmi „staré“ EU15 a nikoliv se všemi 27 zeměmi současné Evropské unie, čímž vyřazuje mnohé úspěšnější země a automaticky se tak posouvá na pomyslném žebříčku do předních pozic.

A konečně za třetí bere Ministerstvo v úvahu pouze srovnání zaměstnanosti imigrantů v různých zemích EU a nikoliv rozdíl mezi zaměstnaností domorodců (Dánů) a imigrantů, což je tradiční způsob jak se měří úspěšnost integrace na pracovní trh v dané zemi.

Pokud vezmeme v úvahu tyto faktory, píše Madsen, dostane se Dánsko v úspěšnosti integrace imigrantů na pracovní trh za rok 2010 na 23. místo v rámci EU. A dvacátétřetí místo z dvacetisedmi se těžko dá považovat za „jedno z nejúspěšnějších“.

Za dokonalou integraci imigrantů na pracovní trh se považuje stav, kdy jsou imigranti zaměstnáni ve stejných odvětvích jako domorodci, pobírají stejné platy a nezaměstnanost v této skupině zcela odpovídá nezaměstnanosti majority.

Dokonalá integrace je samozřejmě nemožná z několika důvodů. Největším problémem je jazyková vybavenost¹, vzdělání² a rodinné tradice³. V zájmu každého státu je, aby dosáhl maximální možné zaměstnanosti imigrantů, snížil náklady na sociální podporu nezaměstnaných a zvýšil příjmy do státní kasy v podobě daní.

Osobní komentář: Ačkoliv nejsem v této oblasti odborníkem a nekontrolovala jsem osobně závěry Martina Madsena, princip zkreslení statistik a jejich interpretace je mi velice dobře znám z jiných případů. Ať už dánských nebo českých.

1 ačkoliv mnozí imigranti hovoří mnoha jazyky, málokdy ovládají řeč dané země stejně dobře jako rodilí mluvčí

2 nemusí nutně znamenat, že vzdělání nemají, mohou být také vzděláni v oboru, pro které nenajdou v nové zemi uplatnění

3 zde se myslí nižší zaměstnanost žen

Dobrovolníkem na účet zaměstnavatele

2011-03-20T13:15:00.000+01:00

„Stále více a více zaměstnanců dostává příležitost pracovat jako dobrovolníci pro nevládní organizace ve své pracovní době“ píše Urban 15. března 2011.

V některých firmách probíhají masáže na pracovišti, jinde si můžete jít zaběhat nebo do posilovny a v jiných máte možnost podílet se na projektech NGO.

V odborné hantýrce se tento hybrid bonusů pro zaměstnance a společenskou angažovaností firmy nazývá Corporate volunteering¹. Zřejmě proto, že skutečným dobrovolníkem, tedy tím, který poskytuje své zdroje bez nároku na odměnu je v tomto případě firma a nikoliv jednotlivec, který za svou práci dostane od svého zaměstnavatele normálně zaplaceno.

Zaměstnanci si tak mohou vybrat z řady projektů a neziskových organizací, se kterými chtějí řádově několik hodin měsíčně spolupracovat. Mnozí rádi využijí své kvalifikace a poskytují například poradenské služby (včetně například finančního poradenství), jiní se raději odreagují u mechanické práce zcela jiného druhu.

Maria Kavita Nielsen z organizace Dansk Flygtningehjælp (Dánská pomoc uprchlíkům) říká „To, že se soukromé firmy angažují v naší práci a přebírají část společenské zodpovědnosti, má velký význam. Zvláště také pro naše klienty, kteří se touto cestou setkávají se zcela novým typem dobrovolníků a zažívají tak pocit, že i svět byznysu se o ně zajímá a bere je vážně.“

Kromě toho, že se neziskové organizace dostávají prostřednictvím corporate volunteering ke zdrojům, které by jim za běžných okolností byly nepřístupné, významně profitují i samotné firmy. Vibeke Molin ze společnosti Skandia k tomu říká: „Nebudeme předstírat a tvrdit, že tohle všechno děláme pro společnost pouze z dobrého srdce. Firma současně získává dobré jméno a spokojenější zaměstnance. Jedná se tak o win-win situaci².“

zdroj Urban 15. března

1Dobrovolnictví firem

2Situace výhra – výhra, kdy obě strany pouze získávají

Občanská společnost řízená shora

2011-03-20T13:13:00.000+01:00

Dánská vláda se rozhodla uvolnit 100 mil. dánských korun (zhruba 350 mil. českých) na podporu a rozšíření dobrovolné sociální práce. Zmíněná částka má být čerpána po dobu následujících čtyř let.

Podle ministryně sociálních věcí Benedikte Kjær ”... je cílem, aby v roce 2020 byl každý druhý Dán zapojen do dobrovolné práce v sociální oblasti.” V současnosti pracuje dobrovolně 35 procent obyvatel Dánska, z toho 6 procent v oblasti sociální a zdravotní.

Ačkoliv se myšlenka zdá být dobrá a hlavně štědrá, zkušenost z Velké Británie s obdobným projektem ukazuje, že zvýšená pozornost státu na dobrovolnictví působí právě opačně a počet dobrovolných pracovníků jejím vlivem klesá. Ve zprávě vypracované Universitou v Birminghamu v roce 2010 se uvádí hned několik možných příčin.

Jednak nevládní organizace financované vládou často ztrácejí prestiž u sociálně vyloučených skupin pro které pracují, potom také sami dobrovolníci pociťují intervenci státu spíše jako požadavek systému, než vlastní iniciativu vytvářet alternativu státní politiky. Neziskové organizace ve snaze získat finance od státu směřují své projekty tak, aby měly šanci uspět ve výběrovém řízení a nikoliv tak, aby poskytovaná služba zajistila co největší prospěch cílové skupině. Tak se organizace přesouvají ze své původní role „hlídacího psa státu“, tedy těch, kteří dělají něco, co stát neumí, nebo nemůže, do role toho, jenž naplňuje státní politiku.

Lars Skov Henriksen z university v Aalborgu má ve svém pohledu jasno:...“Ve skutečnosti se na dobrovolníky pohlíží jako na možnou levnou pracovní sílu, místo toho, abychom je považovali za vřelá srdce, která dokáží pomoci s řešením některých sociálních problémů...“

Kráceno a parafrázováno z Information.dk (4. března 2011)

Osobně vidím v takto masivním rozšíření dobrovolnictví několik dalších problémů, které článek nezmiňuje a ani v jiných zdrojích jsem je nezaznamenala (což neznamená, že se neobjevily).

Z hlediska NGO je dobrovolná práce velice náročná na organizaci. Mezi dobrovolníkem a organizací většinou neexistuje žádná smlouva, která by vymezovala „pracovní dobu“ a „podmínky výpovědi“, případně další vzdělávání a rozšiřování kvalifikace. Fluktuace dobrovolníků je obrovská a spolehlivost podstatně menší než u placených zaměstnanců. Tak vyvstává otázka, jakou měrou se jaká organizace může na dobrovolníky spoléhat a jaké pracovní úkony mohou být dobrovolníkům svěřeny.

Asi těžko si přestavíme krizové centrum vedené převážně na dobrovolnické bázi. Organizace, která vysílá dobrovolníky na návštěvy ke starým či opuštěným lidem naproti tomu může téměř úplně fungovat jako dobrovolná.

Dalším velkým problémem může být kvalifikace. Ačkoliv existuje vysoce kvalifikovaná dobrovolná práce, například právní a psychologické poradenství, ve valné většině jde o práci, na kterou vzdělání není vyžadováno. Což neznamená, že není potřeba.

Školení dobrovolníků je obtížná a drahá záležitost. Sama jsem se dostala do nepříjemné situace ve chvíli, kdy jsem ve svých devatenácti letech začala pomáhat jako osobní asistenka jednomu mladému muži s těžkou epilepsií. Bez jakékoliv přípravy a znalostí jsem byla vržena do situace, kdy můj klient měl za těch pár hodin našeho prvního společného dne osm menších epileptických záchvatů a já byla zodpovědná za jeho bezpečnost. Jako obranu na svou nepřipravenost bych ráda uvedla, že jsem do poslední chvíle netušila, kdo bude mým klientem a že se mé „školení“ u organizace smrskne na větu „Nooo, ono se musí počkat, až to přejde, když je to moc zlé, tak zavoláš sanitku...“ O rok později u jiné NGO jsem naopak absolvovala dva velice kvalitní víkendové kurzy, aniž byl původní projekt nakonec naplněn.

Ale abych se vrátila k problému školení, pro každou organizaci je luxus věnovat čas a peníze lidem, kteří se možná již nikdy neobjeví a pokud tato organizace bude vyžadovat ze strany potenciálních dobrovolníků závazky, princip dobrovolnictví bude narušen.

Na závěr zmíním zřejmě největší riziko, kterým je garance kvality sociálních služeb zajišťovaných dobrovolníky. V tuto chvíli pomíjím všechny profesionály, kteří se z dobrého srdce rozhodli věnovat své práci nad rámec povinností a pracují ve svém oboru i ve svém volném čase a zadarmo. Mnoho jich pravda není, ale jsou.

Domnívám se, že masivní příliv nekvalifikovaných pracovníků do oblasti sociální práce může negativně ovlivnit výsledky celého oboru.

Představme si obdobnou situaci, kdy by se vláda rozhodla uvolnit 100 miliónů korun na podporu dobrovolné práce například ve školství. V praxi by to vypadalo následovně. Každý druhý dánský občan by věnoval tři hodiny týdně výuce na školách. Každý přece dokáže odučit „něco“, například hodinu počtů na prvním stupni, hudební výchovu, tělocvik, další jsou zapálení do přednášení o válečné historii, teorii relativity nebo výborně ovládají francouzštinu. Na první pohled by se mohlo zdát, že se jedná o geniální model, který zvýší občanskou angažovanost ve společnosti, dodá nový pohled na image škol a ušetří neskutečně mnoho peněz. Proč se nám tento nápad zdá být absurdní? Protože ve výchově a vzdělávání jde především o kontinuitu, komplexnost, vztah dětí a učitele, pocit bezpečí a jasně stanovených pravidel a v neposlední řadě také o odbornost.

Z těchto důvodů působí dobrovolníci v oblasti vzdělávání pouze jako doplňková služba například při pomoci s domácími úkoly a doučováním.

Argumenty pro zachování kvalifikované placené pracovní síly ve školství platí do jednoho také v sociální práci.

Ponechme tedy sociální práci profesionálům a další doplňkové služby jako doučování, či podílení se na volnočasových aktivitách dobrovolníkům. Požadavek, aby se polovina národa aktivně zapojila do dobrovolné sociální práce je absurdní.

Zrovna tak absurdní jako býti dobrovolníkem z donucení.

Dánsko Dánům

2011-03-20T13:11:00.000+01:00

Motto: Pokud se člověk přestěhuje do Dánska, je to přeci proto, aby se stal Dánem.

(Søren Pind 8. 3. 2011)

Už nechci slyšet nic o integraci. Osvoboďte mne od toho – to správné slovo zní asimilace. (2008)

Před nedávnem se nově jmenovaný dánský ministr pro integraci Søren Pind veřejně vyjádřil, že snahám o integraci cizinců do dánské společnosti je definitivně odzvoněno. Od této chvíle bude jeho ministerstvo usilovat o to, aby se přistěhovalci plně asimilovali.

Jeho prohlášení vyvolalo pochopitelně řadu reakcí. Koaliční partneři se od této rétoriky distancují, voliči světlých vlasů a modrých očí dávce arogance a politické nekorektnosti tleskají, levicoví intelektuálové se bouří a další se ptají, proč se ministr zabývá pojmy, místo toho, aby řešil problémy, které ona nezdařená integrace přinesla.

Proč je důležité vyjasnit si pojmy

Naši předkové přikládali slovům daleko větší váhu, než jim přikládáme dnes my. Že slova mohou tvořit a ničit, věděli už členové prvotně pospolné společnosti. V současné době vám každý psychoterapeut potvrdí, že pokud se vám podaří problém správně pojmenovat, je následně mnohem snazší jej řešit. Z toho důvodu by nám mělo být jasno, zda usilujeme o asimilaci, tedy naprosté splynutí menšiny s většinovou společností, nebo o integraci, setkání menšiny s většinou a jejich vzájemné ovlivňování.

První z pojmů je jednosměrným procesem, druhý klade důraz na vzájemnou interakci a soužití.

Proč se integrace někdy daří a jindy ne

Příkladem úspěšně probíhající integrace je integrace zdravotně postižených. Zcela bez údivu budujeme bezbariérové vchody do veřejných budov, toalety, investujeme do kompenzačních pomůcek a díky tomu každodenně potkáváme na ulici, ve škole a v zaměstnání lidi nevidomé, či odkázané na vozík.Těžko by se hledal člověk, který v životě nepřispěl dvacetikorunou do kasičky veřejné sbírky na zdravotně postižené. Vždyť jsou to přece stejní lidé jako my zdraví, jenom měli v životě někdy smůlu...

To, že se z nás mohou ze dne na den stát uprchlíci nebo emigranti si v bohaté Evropě bez velkých přírodních katastrof, šedesát pět let po válce a dvacet po pádu Berlínské zdi připouští málokdo.

Možná právě proto je nám zatěžko platit zdravotní péči, pobyt v azylových centrech a jazykové kurzy z našich daní. Možná právě proto nám imigranti z jiných kontinentů připadají cizí. Možná právě proto se zmiňovaná integrace nedaří. Právě proto, že se o ni vlastně nikdo nechce pokusit.

O co jde, když ne o integraci

V zemích bývalé západní evropy je téma imigrace a nefunkční integrace skloňováno ve všech pádech. Vzpomeňme na ”týmového” ducha francouzských fotbalistů na posledním Mistrovství Světa, na vyjádření Angely Merkel o nevydařeném pokusu o multikulturní společnost a na humanitární krizi uprchlíků v Řecku.

Obecně pociťovaný neúspěch zapřičiňuje nárůst xenofobie, která zvyšuje napětí ve společnosti a cyklí se v začarovaném kruhu ještě většího neúspěchu.

Paradoxně je to právě Søren Pind, kdo nevědomky pojmenoval příčinu neúspěšné integrace. Ačkoliv používáme tohoto humanistického vzletného slova, podvědomě mu dáváme zcela jiný význam. Význam, který lze nejlépe definovat pojmem asimilace.

Ve skutečnosti nám nejde o to, vyjít nově příchozím vstříc, poučit se z jejich kultury, vzájemně se ovlivňovat a tak vytvořit multikulturní společnost. Spokojení jsme pouze tehdy, kdy se přistěhovalec perfektně naučí náš jazyk, přijme naše hodnoty, neobtěžuje svými (jinými) postoji a názory, pracuje, platí daně, moc se nemnoží a nevyužívá systému sociálního zabezpečení.

Liberálové přiznávají nárok na odlišný způsob oblékání a stravování a ateisté jsou tolerantní k odlišnému vyznání. Protože je jim to jedno.

Tak vzniká frustrace z neuskutečnění cíle, který jsme si nedefinovali.

Asimilace nebo integrace?

Realistické vytyčení pojmů nemusí vždy vést k realistickému vytyčení cíle. A tak ačkoliv by Søren Pind rád usiloval o asimilaci a z Pákistánců, Keňanů a Čechů by rád vytvořil nové Dány, je jeho velkorysý plán předem předurčen k neúspěchu. Právě k tomu neúspěchu, nad kterým se momentálně podivuje celá Evropa, který vytváří napětí ve společnosti, nárůst xenofobie a frustraci na obou stranách.

Ráda bych tedy poděkovala Sørenu Pindovi za to, že se politicky nekorektně odvážil pojmenovat problém a současně bych vyzvala ministry pro integraci a jejich voliče k tomu, aby přestali brečet nad předem jistým neúspěchem toho, o co se nepokusili a konečně začali na integraci pracovat.

Zimní spánek

2011-03-20T13:06:00.000+01:00

Radostně oznamuji probuzení ze zimního spánku, který byl vyplněn prací, střádáním peněz, sháněním nového rodinného hnízda, pilným studiem, a žabo-myšími válkami.

Stručně co je nového: Stihla jsem pracovat a pracovní proces opustit. Tedy opustila jsem jej po patnácti týdnech, které mi zajistily nárok na příspěvek v mateřství a tudíž stálý příjem na následujících zhruba šest měsíců, za které se hodlám do pracovního poměru navrátit.

Rodinné hnízdo je zajištěno od prvního máje, takže svátek práce oslavíme stěhováním z vlhké studené temné kobky do stometrového bytu s vysokým stropem a obrovskými okny.

Studium jazyků zaznamenalo průlom ve chvíli, kdy jsem se rozhodla zapomenout angličtinu a hovořit pouze dánsky, takže opět zažívám traumata nevysloveného a nevyslovitelného, nepochopeného a nepochopitelného. Každopádně neumdlévám a v každodenní bitvě o nové slovíčko, gramatický obrat a správnou výslovnost postupuji vpřed, vzhůru ke hvězdám (některé dny to ovšem vypadá spíše jako cesta do pekel).

O žábách a myších asi raději psát nebudu. Nicméně není dne (kromě víkendů), kdy bych se nemusela zabývat nějakým papírem, telefonátem nebo přímou konfrontací s byrokracií. Největší byrokratická zátěž přitom bydlí přímo nad náma a dohadování s panem domácím odčerpává více než značnou část energie. Jak se říká, že stokrát nic umořilo vola, tak si pamatujte, že neumořilo Zitu! Bohužel ani Zita neví, jak ten kopec má vysoký...

Abych si v tomto světě povinností udělala trochu radosti, začínám se (pomalu ale jistě) angažovat v jedné NGO pro uprchlíky a k tomu se také vztahují následující příspěvky. Časem, tedy až se přestěhujeme, jim najdu vhodnější místo na internetu, než je tenhle blog. Do té doby budou zveřejněny zde a budu moc ráda, pokud je budete tolerovat a komentovat...

Slunce v duši a světlo ve dne vám přeje jarně naladěná Zita

Odpojení...

2010-11-01T12:15:00.000+01:00

Tak jsme se zase posunuli o kousek dál (rozhodně ne blíž) do temného suterénu bez připojení k moderním komunikačním technologiím. Stala se ze mne opět matka na plný úvazek, páč do jeslí to máme tak daleko, že kdybysme nebydleli v Dánsku, dalo by se o tom vyprávět jako za sedmero horami a sedmero řekami...
Je zajímavé, jaké ticho a samota nastane, když vás odpojí. Je to tak silné, že vás to žene ven, do mrazu a deště, prohodit pár slov s pošťákem a nebo se servírkou v kavárně. Vyrazit na lov použitého nábytku a vyhledat park, kde si maminy chodí hrát s dětmi. Po cestě si koupit noviny a podívat se, co je nového ve světě a domů se vrátit až na večeři. Pak si zalézt do teplé postele s knížkou a usnout chvíli na to, co se setmí.
Jsem nevyléčitelný optimista. Nemůžu nějak zabránit pocitu, že takhle, je to správně. Že takhle, je člověk přítomen, že teď jsem konečně tady...

Všechno je tu Babylon...

2010-10-22T10:26:00.000+02:00

Včera se mi přihodily dvě nečekané jazykové příhody. S mladým mužem, který mi pomáhal do schodů s kočárem jsem hovořila švédsky (respektive on mluvil švédsky a já dánsky) a pak jsem v obchodě zpozorovala dvě dámy a nemohla jsem se rozhodnout, zda-li mluví slovensky nebo polsky a to jednoduše proto, že jsem se naučila polsky rozumět téměř stejně dobře jako slovensky a z několika zaslechnutých vět jsem nebyla schopná usoudit, jestli je to ten jazyk, kterému rozumím velice dobře, nebo ten druhý, kterému rozumím jenom dobře.
Pro tuto fázi znalosti jazyků jsem bleskurychle vymyslela termín "tichý polyglot". Jinými slovy, plynule rozumím, ale nic neřeknu. Rusové prý tenhle stav přirovnávají k bytí psem (nemůžete mluvit, ale pochopíte, co po vás páníček chce). Psy mám ráda, ale nechtěla bych být jedním z nich.
Velice významným krokem k polidštění je takzvaný small talk. Když si dokážete s paní v obchodě zanadávat na to, že zase zdražili rohlíky, nebo se sousedkou pomluvit ty ze třetího patra, co včera hlučeli do hluboké noci (tohle jsou příklady českého small talku), začnete se ve svém prostředí cítit mnohem pohodlněji.
Dánové jsou ve small talku mnohem aktivnější než Češi (respektive Kodaňané než Pražáci). Jakmile se s nějakým člověkem ocitnete ve výtahu, těsném autobuse, na sedačce v metru nebo ve frontě na pokladnu v obchodě, můžete vzít jed na to, že spolu prohodíte aspoň dvě věty (možná to neplatí obecně a je to jen má osoba, která podobné situace přitahuje, ale to nedokážu posoudit). Ještě před nedávnem mi tato komunikativnost domorodého obyvatelstva připadala přímo pekelná. Neustále jsem byla jako na trní ze strachu, že nebudu rozumět, že nedokážu odpovědět a nebo že budu reagovat neadekvátně. V místech, kde se kumulovalo více osob, jsem nasazovala masku pražského cestovatele metrem (působí nepřístupně, možná i trochu nebezpečně, případně zaměstnaně, nebo nepřítomně) a doufala jsem, že mne ochrání před projevy přátelství místních obyvatel.
Nedávno se něco něžně zlomilo a já uvolněně konverzuji se sousedy, s dělníky, co nám právě rekonstruují rozvody vody, se švédy na schodech a s mladíky v autobuse. A hned mám tuhle zemi o něco radši:-)
Učení se cizímu jazyku neprobíhá lineárně se stoupavou tendencí. Jde spíš o křivku, která nejprve pozvolna stoupá, potom prudce klesne dolů, pokračuje krátkou depresí, aby se z ničeho nic objevila nad původním vrcholem, odkud bude zase pozvolna stoupat. Zlom přichází zásadně tehdy, kdy si myslíte, že jste se už konečně něco naučili.
Učit se jazyk v domorodé zemi ze může na první pohled zdát ideální. Možná je to nejefektivnější způsob, je to ale také způsob bolestivý. Neúměrně dlouho se vám zdá, že jste se nic, ale vůbec nic nenaučili, ve škole vám nikdo nedá jedničku a nikdo vám nebude mazat med kolem úst a říkat, jak jste dobří a jak rychle se učíte. "Spolužáci", se kterými se srovnáváte se tuto řeč naučili už v mateřském lůně a vy nikdy nedosáhnete jejich dokonalosti. A když už se konečně naučíte tuto řeč plynule ovládat, nikdo vám nevystaví vysvědčení a nebudou následovat bujaré oslavy a zářná kariéra, ale vše proběhne velice tiše a nenápadně a bude to bráno jako samozřejmost.
Jsou chvíle, kdy vám znalost jiného cizího jazyka (zejména angličtiny) paradoxně komplikuje život. Potkala jsem dívku, myslím, že byla z Iráku, která nedochodila ani základní školu, poněvadž se musela starat o své mladší sourozence a pracovat doma a ta po roce v Dánsku mluvila naprosto plynule s velice dobrou výslovností. Dá se to interpretovat dvojím způsobem. 1. Dívka byla neobjevený vyjímečný talent na studium jazyků, který se projevil, když jí byla dána příležitost, nebo za 2. dívka neuměla anglicky a nezbývalo jí nic jiného než se naučit co nejrychleji a nejlépe dánsky.
Protože tahle mladá dáma není jediná svého druhu, kloním se k druhé možnosti.
Vidím kolem sebe spoustu cizinců, kteří si stěžují na to, jak je těžké naučit se dánsky. Souhlasím s nimi. Je téměř nemožné naučit se cizí jazyk, když ho nechcete použít a komunikujete pouze v angličtině. Největší služba, kterou může rodilý mluvčí prokázat cizinci učícímu se jeho jazyku, je trvat na používání tohoto jazyka a odmítnout cesty nejmenšího odporu.
Jak říkala moje oblíbená psychoterapeutka: "Nejjednodušší řešení jsou vždycky ďábelská..."

A písnička na konec...

Nejdelší dovolená

2010-10-21T11:22:00.001+02:00

Před pár dny jsem poslouchala v rádiu diskusi (pokud se tak dá nazvat hovor tří lidí, kteří se vzájemně plácají po zádech a nadávají na společného nepřítele Evropskou unii) na téma délky rodičovské dovolené, zaměstnanosti matek a umisťování dětí do jeslí.
Faktem je, že Česká republika je zemí s nejdelší peněžitou podporou v mateřství (pojem nepoužívám správně, ale nevím, jak lépe vyjádřit dobu, po kterou rodič pobírá peníze za to, že má doma potomka) na světě a že se tohoto prvenství nehodlá jenom tak vzdát. Jakmile někde vidím předponu nej-, nemůžu si pomoct, zvyšuji ostražitost a začínám vnitřně polemizovat, zda je jakýkoliv extrém skutečně dobrý a proč vůbec existuje.
Vzpomínáte si na jesle? Jak vás odpudivá vychovatelka vytrhla z náruče milující matky a umístila vás do světa plného nebezpečí, jak vás nutili jíst podle norem a spát podle harmonogramu, jak vás oblékli do neslušivého stejnokroje a započali stádní výchovu k tuposti a následování potlačující individuální potřeby a veškerou kreativitu? Většina z nás si to pamatovat nebude. Ale s největší pravděpodobností to v nás vzbudí mohutnou vlnu emocí.
Mám dojem, že právě v důsledku těchto emocí jednáme, když radikálně zavrhujeme všechny ostatní alternativy, které fungují v jiných státech a když tvrdíme, že náš model je ten jediný a pravý.
Přiznám se, že jsem byla v šoku, když jsem zjistila, že v Dánsku trvá mateřská dovolená pouhý rok a po tomto roce valná většina dětí nastupuje do nějaké státem řízené péče. Od samého začátku, kdy jsem zjistila, že jsem těhotná, jsem byla radikálně proti a dánské rodiče jsem velice rychle odsoudila jako rodiče špatné, jako egoisty, kterým jde v prvé řadě o peníze a vlastní seberealizaci a potom teprve o jejich vlastní děti.
Po nějakém čase a poznání skutečnosti musím konstatovat, že jsem se chovala stejně hloupě a zabedněně jako Náměstek a Europoslankyně ve zmiňované diskusi.
Nebudu zde popisovat celý systém péče o děti do tří let, jenom bych se ráda zmínila o některých problémech, které v důsledku rodičovské dovolené vyvstávají v Česku a jak je řeší Dánsko (respektive nemusí řešit).
Hlavním problémem je samotná délka rodičovské dovolené a výše finančního příspěvku. Na první pohled to nezní zas až tak děsivě. Pořídím si dítě, budu tři roky doma a potom se vrátím do práce. Pokud si hodláte pořídit jedno dítě, potom je to pravda. Problém narůstá ve chvíli, kdy byste rádi dvě, nebo tři a nebo třeba pět. V Česku se velice rádo opakuje, jak jsou děti drahé. Nemyslím si, že děti jako takové jsou drahé, řekla bych spíš, že rodičovský příspěvěk je nízký a fakt, že po narození dítěte je jeden z rodičů víceméně donucen okolnostmi tento příspěvek pobírat minimálně tři roky, dostává spoustu rodin do těžké finanční situace. O přídavku na dítě raději ani mluvit nebudu, ten se nedá považovat ani za almužnu, to je výsměch. Přitom mnoho rodičů by si rádo přivydělalo, ale málokdo má možnost pracovat z domu, nebo jen na částečný úvazek.
Díky nízkým finančním příspěvkům se málokdo odváží pořídit si dvě nebo třeba tři děti těsně po sobě a tím zkrátit celkovou dobu, kterou na rodičovské dovolené stráví. Paradoxně tak vybere od státu mnohem víc peněz a po delší dobu zůstává chudší.
Kromě finanční stránky je tady také stránka osobní. Dlouhodobé snížení příjmů a závislost dítěte na vaší péči, vás svým způsobem vyčleňuje z běžného společenského života. Netvrdím, že se nemůžete nadále setkávat s přáteli, ale už si asi jen tak nezajedete na dovolenou, nebudete hýřit zábavnými historkami z práce nebo z posledního večírku, nebudete si moct jít zaplavat nebo zahrát tenis a po čase se vám stane, že budete vést hovory o plínách a o tom, jaké nové slovo se vaše ratolest naučila.
Nehledě na to, že spousta rodičů touží i po seberealizaci mimo svou rodinu a koncept nejdelší rodičovské dovolené a neexistence alternativ tuto seberealizaci značně komplikují.
Posledním problémem, který zmíním, je problém nedostatku ocenění ze strany partnera. Všichni jsme o tom slyšeli. Muž příjde z práce domů, lehne si na gauč, zapne televizi, řekne 'Ženo, co je k večeři?', což je většinou první a poslední věta, kterou od něj žena za ten den slyší a když se pokusí o konverzaci, dozví se, jak je její miláček unaven z práce, protože on je ten jediný, kdo pracuje, vidí to přeci na výplatní pásce, a potřebuje si odpočinout, zatímco ona se doma celý den flákala s dítětem a teď mu nedopřeje ani chvilku klidu, aby mohl načerpat nových sil a zítra zase nést ten svůj těžký úděl živitele rodiny...
Doufám, že v takovéto obludnosti to snad nikde nefunguje. Nicméně spousta žen (protože většinou ženy zůstávají s dětmi doma) trpí pocitem méněcennosti (finanční) a nedostatkem ocenění jejich práce, poněvadž ta práce většinou nejde nikde vidět (a většina těch, kteří se kdy starali o děti vám řekne, že se v životě v žádném zaměstnání tak nenadřela jako na této "dovolené.").
Když poslouchám stížnosti českých rodičů, napadá mě, že koncept nejdelší placené dovolené nemusí být nutně nejlepší (pro všechny) a že nemožnost výběru, respektive jeho omezení na "mít dítě, či nemít" způsobuje nemalou frustraci.
V Dánsku jsem pořád ještě příliš krátkou dobu a neoplývám zrovna bohatým sociálním životem a tak budou mé poznatky možná zkreslené. Nicméně se pokusím zaměřit především na to, jak tento systém působí na moji osobu.
Mateřská dovolená trvá maximálně rok a poměrně často (častěji než v Česku) se oni podělí oba rodiče. Od šesti měsíců do tří let můžete umístit své dítko v nějaké formě péče a ne vždy se jedná o jesle.
Jesle už zdaleka nevypadají tak, jak je známe z dob dávno minulých. Na jednu vychovatelku připadají zhruba 3 až 4 děti, ty jí kolik mají hlad a chuť, spí když se jim chce a skutečně nikdo je nenutí nosit nevkusné stejnokroje.
Pokud přeci jenom máte odpor k institucím, můžete zajistit vašemu dítěti místo u denní pečovatelky. Jde o paní (o pánovi jsem neslyšela;-)), která má na starosti tři nebo čtyři děti, o které se stará doma a je stejně jako vychovatelka v jeslích zaměstnankyní města.
Pokud je i tohle na vás moc, můžete se stát soukromou denní pečovatelkou pro vaše dítě a jednoho kamaráda. Jde o domluvu dvou rodin s malými dětmi. V péči o dvě děti se můžete buď střídat a podělit se o plat (a případně mít další práci na částečný úvazek, který je v této zemi poměrně běžný (teda rozhodně běžnější než v ČR)), nebo se domluvíte, že bude hlídat jenom jeden rodič na plný úvazek. Pokud máte děti dvě ve věku od půl roku do tří let, můžete se nechat zaměstnat jako pečovatelka pro své dvě děti.
V případě, že nemáte nervy na dvě děti, můžete se stát pečovatelkou pro svého jediného vlastního potomka (po dobu maximálně jednoho roku), za což vám bude vyplacena almužna.
Co tento systém řeší?
1. Máte na výběr. Pokud si přejete být matkou na plný úvazek, nic vám v tom nebrání. Pokud toužíte po seberealizaci jinde, byť i jenom krátkoúvazkové, svět je vám otevřen.
Péči o děti nemusíte pociťovat jako osobní oběť, neboť záleží jenom na vás, kolik se rozhodnete "obětovat".
2. Narození potomka nemusí způsobit rodinnou finanční krizi. Nepsala jsem tady o přídavku na dítě, který je dle mého názoru zcela adekvátní. Pokud jste skromní jako třeba my, pokryje vám skutečně výdaje na jídlo a plíny pro dítě (paradoxní je, že se s věkem snižuje (narozdíl od ČR), čemuž moc nerozumím, neboť mám dojem, že starší děti toho sní více, potřebují dražší oblečení nebo třeba pomůcky do školy).
3. Je normální pořídit si více dětí těsně po sobě. Určitě byste si na ulici všimli spousty kočárků pro dvojčata. Není to tím, že by se tady rodilo víc dvojčat než jinde, rodiče v nich vozí sourozence, kteří k sobě mají věkově blízko.
4. Pokud se rozhodnete starat se o vašeho potomka i po uplynutí mateřské dovolené, stane se to vlastně formou zaměstnání ohodnocené platem. Čímž zmizí důvod pro mindráky z toho, že žijete z peněz partnera a váš status ve společnosti dle mého názoru stoupne.
5. Z hlediska státu je výhodná vysoká zaměstnanost a co nejkratší doba závislosti na sociálních dávkách.
Nic ale není úplně růžové a tak bych k nevýhodám dánského systému připsala velký tlak na ženy, na jejich finanční samostatnost a kariéru. V Česku jste považováni za špatnou matku, když se toužíte vrátit po roce do zaměstnání, v Dánsku jste považováni za exota, když se do zaměstnání jen tak vrátit nechcete.
Já se osobně nemám kam vrátit a ani kdy se tam vrátit a tak momentálně říkám jeslím děkujeme, odejdeme a zasvěcuji svůj příští zhruba rok a půl (a možná i dýl) mateřství na plný úvazek.
Držte mi palce, do Bohnic je daleko...

P.S.: Možností hlídání dětí je více. Vypsala jsem jenom ty, které považuji za nejpodstatnější.
P.S.S.: Pokud vám někdo třeba ze severního Jutska bude vykládat, že to, co jsem tady napsala, je kec, může mít částečně pravdu. Formy péče o děti nejsou řízeny státem, ale spadají do kompetence obcí a tak tento "kec" platí v říjnu 2010 v Kodani:-)

Cyklokultura

2010-10-06T13:18:00.000+02:00

První, druhý a třetí dojem po příjezdu do Kodaně má tvar byciklu. Turisté žasnou nad valícími se pelotony cyklistů a kol všech tvarů a barev, nad chumly parkujících kol u dopravních uzlů a také nad tím, jak nelze v Kodani pořídit fotografii bez toho, aby se na ní neobjevil alespoň kousek jednoho malého kolečka.
Pěší obyvatelé a politici si pochvalují, jak nám vysoká spotřeba dopravních prostředků na lidský pohon snižuje produkci CO2 (nezažila jsem v Kodani smog, teda alespoň ne srovnatelný s Prahou) a producenti CO2, tedy řidiči, mají o mnoho důvodů více ke klení za volantem.
Co si o jízdě na kole myslí samotní cyklisti?
Před dvěma měsíci za mnou dorazila moje stará dobrá Rozinanta. Ještě ten den jsem ji nezapomněla osedlat a vyrazily jsme na naši první jízdu Kodaní. Romantické představy o pohodové jízdě do školy se mi rozplynuly hned za první zatáčkou. Zjistila jsem, že město je sice vybaveno cyklostezkami, semafory, a tisícem cyklistů s úsměvem na tváři, ale ani jedna z těchto věcí není taková, jaká se na první pohled z chodníku může zdát.
Úsměv cyklistů nemá rozhodně nic společného s výrazem pohody a štěstí. Jedná se buď o šílený výraz v očích a vycenění zubů sběračů adrenalinu, kteří se nezadržitelně řítí za svým cílem bez ohledu na ostatní účastníky silničního provozu, nebo o nepřítomný zasněný úsměv těch, kteří jsou svou myslí všude, jenom ne tam, kde skutečně fyzicky jsou, tedy na kole a na silnici. Tito usmívající se lidé na cyklostezkách, které nejsou mimochodem zdaleka všude a mnohdy nejsou ani ve zrovna bezpečném stavu, vytvářejí v Česku neznámý jev nazvaný "cyklokultura".
Nejdříve jsem si myslela, že jsem jediná, kdo se na cestách bojí o svůj život. Doufala jsem, že si časem zvyknu a naučím se jezdit jako pořádný Kodaňan. Postupem času zjišťuji, že pořádných usměvavých Kodaňanů, kteří se na kole bojí, je zhruba polovina (těm zřejmě úsměv ztuhl na tváři). V tomto smyslu hovoří o velice špatné "cyklokultuře" v nejlepším "cykloměstě" na světě.
Jak se taková špatná kultura projevuje, je nasnadě. Cyklisté jezdí na červenou na semaforu, telefonují, píší smsky, jezdí po chodníku, v pruhu pro auta, případně v protisměru, nedají znamení, když zastavují, nebo odbočují, z vedlejších cest vjíždějí na hlavní bez rozhlédnutí a daní přednosti, po cyklostezkách jezdi i puberťáci na skutrech a invalidé na vozíčkách, dámy jedoucí z práce jedou vedle sebe zabrány do hlubokého rozhovoru a svým šnečím tempem brzdí provoz a nebo turisté na půjčených kolech v tomto chaosu projíždějí s očima na památkách a s nosem v mapě ...a tak bych mohla pokračovat donekonečna...
Výsledkem je, že se při téměř každé jízdě dostanete do situace, která může být potenciálně nebezpečná. Osobně se domnívám, že je zázrak, že nedochází k daleko většímu počtu dopravních nehod. Způsobem, jak se z toho všeho chaosu a nebezpečí nezbláznit, je selektivní vnímání a urputná koncentrace na úsek nejbližších dvou metrů před vaším kolem.
Ale abych nebyla nespravedlivá. Samotní zcestovalí Kodaňané tvrdí, že to, co se na cyklostezkách děje u nás, není ještě vůbec nic oproti tomu, co člověk zažije v Amsterodamu, Berlíně, či v Rakousku.
Jestli to není výmluva, nemůžu naštěstí posoudit. Jediné město, se kterým mohu zodpovědně srovnávat je Praha a tam výjezd na kole považuji za vážně míněný pokus o sebevraždu.
Ať je to jak chce, jízda na kole je přeci jenom pořád ještě nejpříjemnější způsob dopravy po Kodani a zdá se, že je zde i politická vůle investovat energii a peníze do neustálého vylepšování. Město nám nejpozději do roku 2015 slibuje zvýšení podílu každodenních cyklistů z 37 procent na 50, snížení závažných nehod o polovinu a minimálně 80% z cyklistů by se mělo v silničním provozu cítit bezpečně.
Uvidíme, doufám, že budu jednou z nich.

Přikládám idylické video zobrazující kodaňské cyklisty na počátku 21. století:-)

Jako zdroje byly použity vlastní zkušenosti, články na dané téma z www.politiken.dk a oficiální stránky města Kodaně http://www.kk.dk/cyklernesby.aspx

O Princezně Popelce

2010-10-04T11:51:00.000+02:00

Dnešní ranní generální úklid za komentářů mého Drahého mne inspiroval k poopravení jedné pohádkové nepřesnosti, která je nám vštěpována od útlého dětství a která vytváří mylnou iluzi o tom, jak by měl náš svět vypadat. Zatímco jsem v životě nepotkala jedinou ženu či dívku, která by dopadla jako Libuška Šafránková v Třech oříšcích pro Popelku, znám desítky těch, kterým se stane to, co se stalo Princezně Popelce v mojí verzi pohádky. A tak si uvařte čaj, pohodlně se usaďte a přestaňte se balamutit pohádkami...

O Princezně Popelce

Bylo nebylo, za sedmero horami a sedmero řekami stál krásný a veliký zámek. Jeho krása byla známá široko po kraji a každoroční plesy, které zdejší panstvo pořádalo, byly pověstné.
V tomto zámku žila také sličná Princezna. Ne jeden mládenec snil o tom, aby si s ní mohl zatancovat a nebo s ní jen prohodit pár slov. Princezna se ráda nechala hýčkat a rozmazlovat přepychem a pozorností, ale i přitom si dávala pozor, aby náhodou nezpychla.
Jednoho dne, zrovna pár dní před výročním plesem, si ji pozval otec král a matka královna do své komnaty. Začali jí promlouvat do duše a vysvětlovat, že už má věk na vdávání a pokud chce zplodit následníka, měla by si pospíšit. Také jí říkali, že se nehodí, aby ve svém věku nemyslela na budoucnost a věnovala celé dny jízdě na koni, pobíhání po lese a bujarým večírkům se svými přáteli.
Princezna pramálo dbala rad svých královských rodičů a tajně si přála, aby ji už konečně nechali žít, tak jak se jí líbí.
Na výroční bál sezvali rodiče tucet krásných a bohatých princů a doufali, že se některý z nich Princezně zalíbí a provdá se za něj.
Ale Princezna neměla na vdavky ani pomyšlení! Celou noc tancovala a laškovala s princi, ale když jí některý učinil nabídku, vysmála se mu do očí. To tak, aby si mne některý zavřel ve svém překrásném zámku a nechal rodit děti! To bych si dala!
Ráno po plese ji navštívila královna matka a opatrně se začala vyptávat na prince a zda se náhodou Princezna do některého z nich nezamilovala. Princezna matce zopakovala, že o mužského nestojí a že je ještě příliš mladá na nějaké závazky a tím debatu ukončila.
O týden později dostala Princezna od svých rodičů nového koně na znamení příměří a dohodli se, že o vdavkách nebudou zatím hovořit.
Ten den, kdy si Princezna vyrazila na vyjížďku na svém novém vraníku z kladrub, se ale mělo stát něco nečekaného. Nejprve ho zahlédla na pěšince mezi stromy a podruhé, jak cválá zasněženou plání.
Byl to ON. Statný mládenec na bílém koni, jehož charisma ji zasáhlo i přes tu vzdálenost přímo do srdce. Během několika následujících dní strávili společně na vyjížďkách mnoho času. Po měsíci oznámila svým rodičům, že se bude vdávat do zemanské rodiny, která sídlí za sedmero horami a sedmero řekami.
Královští rodiče nebyli zrovna nadšeni. Nelíbilo se jim, že se jejich jediná dcera hodlá provdat za chudého zemana ze zahraničí, když má doma krásný zámek a spoustu bohatých princů, kteří by se s ní rádi oženili. Ale znali sílu lásky a tak dali své dceři požehnání a vypravili ji na vzdálenou tvrz, do jejího nového domova.
Princezna žila na růžových obláčcích lásky a aby svému milovanému život co nejvíce zpříjemnila, začala mu vyvařovat ty nejlepší pochoutky, které znala ze zámku a tvrz poklízela jako královské komnaty.
Několik měsíců po svatbě se jim narodil syn. Štěstí ve vzdálené tvrzi dosáhlo vrcholu a Princezna s láskou pucovala malému zadeček a velkému podstrojovala zámecké delikatesy. Byla svým novým životem natolik zaujatá, že zapomněla na koně, kteří postávali ve výběhu, na procházky po lese, které tolik milovala a na lesk večírků a přátel, se kterými se kdysi tolik pobavila.
Docela zapomněla i sama na sebe a tak se z krásných zlatých vlasů stal zašmodrchaný drdol, kruhy pod očima se už ani nesnažila zakrýt a její princeznovské šaty zevšedněly.
Byla přeci ta nejšťastnější Princezna na světě a když jí její milovaný něžně říkal "ty moje Popelko", tetelila se štěstím, jak je ten její princ roztomilý a vtipný.
Uběhl další rok a Princezna Popelka porodila dceru. Teď už Princezna Popelka nepucovala, teď doslova dřela a večer, když dávala své ratolesti spát, vykládala jim pohádky o tom, jak byla kdysi princeznou a jak to vypadalo na zámku a jak princezny jezdí celé dny na koni a baví se s přátely a pracují jenom, když se jim opravdu chce, což není často. Při tomto snění často usínala vyčerpáním dřív než její malé děti a nechávala si zdát o lesku večírků a větru ve vlasech, který člověk cítí, když cválá na koni otevřenou plání.
A ráno ji jako vždy probudil křik dětí a manžela, který sotva otevřel oči, hladově vydechl: "Popelko, co bude dnes k snídani?" a "Popelko, nevíš, kde mám kalhoty?" a nebo "Popelko, jakto, že už nám zase došla káva?"
A Popelka se z hluboka nadechla, zatla zuby, našla manželovi kalhoty a připravila snídani, postarala se o děti a začala uklízet dům. A tak to šlo den po dni, měsíc po měsíci a rok po roce, až Princezna zapomněla, že bývala Princeznou a stala se Popelkou.
A jestli nezemřela, tak uklízí dodnes.

Horská dráha?

2010-10-03T10:33:00.000+02:00

Před vstupem stojí postarší prodavač ve výrazném oblečení a vyřvává do tlampače: "Spatřete nevídané! Zažijte nežité! Za pouhou zlatku nastupte na naši jízdu života a smrti! Vynese vás do nebes a ponoří do pekel! Nepromarněte vaši jedinečnou šanci! Až do smrti budete mít svým dětem a vnukům o čem vyprávět!"
Mnozí odolávají, ale i přesto je horská dráha stále plná.
Sáhnu si do kapsy a vytáhnu zlatku. Je to náhoda, že ji zrovna mám, obyčejně jsem švorc. Rozbuší se mi srdce a motýli v břiše se probudí. "Že bych to vyzkoušela?" Nebeské výšiny mě lákají a pak, budu mít o čem vyprávět. A jestli to nebude stát za to, budu zase bez zlatky. Nu což, stejně jsem věčně švorc.
U okýnka s prodejem lístků zrovna není fronta. "To je znamení." Tiše si pošeptám, zhluboka se nadechnu a zamířím k ženě za okýnkem. Ta evidentně nikdy nenastoupila na jízdu života a smrti. S prázdým pohledem v očích papouškuje slova vyvolávače. Ti byrokrati, mají nejúčinnější zbraně na světě. Vždy vás spolehlivě sejmou svým naučeným úsměvem a vyhořelým pohledem.
Se vstupenkou v kapse si to štráduju k horské dráze. V duchu se mi chce výskat vzrušením, ale ven překypuje jenom asi desetina mých skutečných pocitů.
Chlapík u vstupu přestane chvíli řvát do tlampače, odtrhne kus lístku, zářivě se usměje a řekne: "Enjoy!" Zdálo se mi to, nebo byla v jeho pohledu i stopa škodolibosti a ironie? Teď už je to každopádně jedno. Připoutávám se důkladně do vozíčku, abych cestou nevypadla a zřemě abych se ani nemohla pohnout. Zavřu oči a hlavou mi proběhne myšlenka "Teď už se nedá couvnout, musím to vydržet, děj se co děj."
Rozjíždíme se pomalu, chvíli dokážu sledovat okolní krajinu, lidi a zvířata. Postupně zrychlujeme a já už nevidím nic než rozmazaný svět. Výskám nadšením. "To je ale jízda! Až o tomhle budu vyprávět doma, tak mi nikdo neuvěří." Vozíček stoupá do nebes a moje mysl přímo letí.
Najednou jsme na vrcholu. Ani si nestihnu všimnout kdy a už se řítím do hlubin. Zvedá se mi žaludek, ale cítím se bezpečně. Přeci by nepouštěli lidi na pouťovou atrakci, kde by se mohli zabít. Nemám strach. Možná proto, že netuším, jak hluboká je propast pode mnou. Padám dlouho. Zdá se mi, že to trvá měsíce. Ale najednou se lehce zhoupnu v kolenou a přichází opět mírné stoupání. Točí se mi z toho všeho hlava. Nejraději bych si trochu vydechla na pevné zemi. Ale naděje na nebeské výšiny je opět živá a tak popadám druhý dech a jedu.
A zase po stoupání přichází propad a po něm dlouhá deprese. Tak tohle jsou ty pekelné hlubiny, o kterých mluvil prodavač a které jsem nebrala vážně. I když projíždím temným podzemím, zdá se mi, že na lidi na zemi pořád hledím z výšky. Vnímám je rozmazaně. Nerozumím jim, nechápu, proč jsou takoví, jací jsou a proč se rozhodli žít zrovna takhle. Trochu jim i závidím. Na zemi nejsou ani výšky ani hlubiny, nekoupete se v adrenalinu a nezískáte nový pohled na svět. Zato se ale můžete volně hýbat a vyjádřit, jste obklopeni lidmi a můžete sdílet.
Je mi smutno. Za celou dobu jsem potkala jenom několik okoloprojíždějících souputníků. Jeden starý, šedivý pán mi s blahosklonným úsměvěm něžně pošeptal: "Jó děvenko, až tady budeš drandit čtyřicet let jako já, už ti to ani nepřijde." Spousta mladíků na mne v šílené rychlosti houkla: "Až budu příště projíždět kolem východu, vystoupím!" Těžko říct, jak to s nimi dopadlo. Některé jsem zahlídla začínat nový okruh, jiné jsem už nikdy nespatřila.
Začínám si přát. Přeji si, aby do mého vozíčku nastoupil ještě někdo, alespoň jeden jedinkatý člověk. Přeji si, abych někde objevila brzdu a plyn a taky řadící páku a volant. A taky něco, co by zabránilo tomu, abych se stále nepřevracela hlavou dolů, to vážně nesnáším, dělá se mi z toho šoufl. V duchu vím, že se mi nic z toho nesplní.
Tajně uvažuji, zda ta jízda skutečně za tu zlatku stála a jestli není čas vystoupit. Dokážu žít bez adrenalinu a endorfinů? Neunudila bych se na zemi k smrti? Jak bych po této zkušenosti mohla žít s lidmi, kteří nikdy nic podobného nezažili? Je vůbec možné vrátit se tam, odkud jsem přišla?
Netuším...

"Ještě jednu nebeskou výšinu, prosím!"

Napsáno k začátku třetího roku v Severním království...

Styčný bod

2010-09-26T14:09:00.000+02:00

Mircea Eliade ve své knize Mýtus o věčném návratu popisuje rozdílné vnímání času přírodních národů. Jejich čas neplyne lineárně jako ten náš, ale v kruzích, případně po spirále. Někdy mám dojem, že jsem se narodila ve špatné kultuře, nebo že se tam nahoře hodně netrefili s dobou. Já v tomto světě kroužím ve spirálách a jedna taková otočka se právě udála.
Navazuji tam, kde jsem před rokem skončila a možná skončím tam, kde jsem před dvěma lety začala. Zjistila jsem, že na psaní do šuplíku člověk potřebuje klid a na psaní deníku zase notnou dávku introverze. Nevedu momentálně ani jedno, a tak hodlám upouštět ventilek svého pomyslného papiňáku alespoň takhle.
Abych pravdu řekla, netuším, zda to tady bude ke čtení a proto „drobky“ v názvu. Ty taky nejsou moc k jídlu... Posledních téměř 15 měsíců trpím jedním z krutých symptomů mateřství. Neschopností se delší dobu soustředit na jednu činnost, což je obzvlášť poznat na psaní.
Proč jsou ty drobky zrovna pro labutě? Labuť je dánský národní pták. Mám dojem, že se o to zasloužil především H. C. Andersen a jeho pohádka O ošklivém káčátku. Případně fakt, že labutí žije v Dánsku požehnaně. Labuť je také název souhvězdí, kterému se říká Severní kříž. Labuť je mýtický pták a sourozenec Blíženců a labuť je taky občas pěkná husa.
A možná pro všechny tyto důvody a ještě spoustu dalších napsala Zuzana Navarová píseň Pro Labutě...